„Pracuji jako teta.“ Takto odpovídají na otázku, jaké je jejich zaměstnání, ženy z Klokánku. Ty, které poskytují dětem, o něž se tady starají, stejnou péči a lásku jako svým vlastním. Klokánek je jedním z projektů Fondu ohrožených dětí, jehož cílem je změnit systém ústavní výchovy a nahradit jej přechodnou rodinnou péčí na dobu, než se může dítě po vyřešení nebo zlepšení situace vrátit domů, nebo než je pro ně nalezena trvalá náhradní rodina.
Jediný v kraji
Zatímco v celé České republice je nyní již sedmnáct Klokánků, v Moravskoslezském kraji je pouze jediný, který vznikl před sedmi lety z bývalého učiliště v Dolním Benešově. Ve zdejším Klokánku se žije jinak než v kojeneckém ústavu nebo dětském domově. Na prvním místě je cílem vytvořit rodinné prostředí. Děti bydlí po čtyřech společně se dvěma tetami, které se v péči o ně po týdnu střídají. „To, co mnohé z těch dětí zažily, si jen málokdo dokáže představit,“ říká vedoucí zařízení Hana Nalevajková. „Děti jsou u nás v průměru pět měsíců, máme tu však i děti, které tu jsou již několik let. Samozřejmě preferujeme, aby se dítě mohlo vrátit do původní rodiny v případě, že odstraníme třeba domácí násilí, nebo dítěti najdeme novou rodinu. Mnohé si tu natolik zvyknou, že zpět do rodiny ani nechtějí jít. Naší filozofií je, že i to nejlepší zařízení má být dočasným útočištěm a dítěti je nejlépe ve vlastním milujícím rodinném prostředí,“ dodává Nalevajková.
Téměř jako doma
Život v Klokánku připomíná život v kterékoliv domácnosti. Děti chodí do škol, mateřinek, kroužků, starší mohou kdykoliv ven za svou zábavou. Musejí se však vrátit ve smluvenou hodinu. V „klokaní rodině“ tety společně s dětmi vaří, nakupují, uklízejí, učí se s nimi, jezdí na výlety. „Na každý týden dostává každá rodina určitý rozpočet. Kupují jídlo, školní potřeby, starší dostávají kapesné,“ vysvětluje sociální pracovnice Radka Langrová. „Mnozí lidé si myslí, že se tu zamykáme před světem. Naopak, kdo má zájem, může se k nám klidně přijít podívat, rádi muvše ukážeme,“ nabízí.
Jsem teta
„Když se mě někdo zeptá na mou profesi, a já řeknu, že jsem teta, lidé to většinou nechápou,“ směje se Natália Vítková. Původně absolventka hotelové školy pracuje v Klokánku rok a půl. „Tu práci jsem si zamilovala a všechny děti jsou jako moje vlastní,“ tvrdí. Dnes se střídá v péči o pět romských sourozenců včetně tříletého Filipa, který je v Klokánku od svých tří měsíců. „Jsou na sobě hodně závislí, je dobře, že mohou být spolu,“ říká Natália Vítková. Alena Šoltysová pracovala tři roky v Klokánku v Praze, loni se vrátila zpět a nastoupila do Dolního Benešova. Doma na ni čeká kromě dcery i desetiletá vnučka, v Klokánku se střídá v péči o další čtyři děti, z nichž dvě - patnáctiletý Honza a šestnáctiletá Simona - pomalu dorůstají do dospělosti. „Každé dítě je jiné a jejich osudy jsou různé. Musíte je mít hodně rád, protože to základní, co jim chybí, je láska. Každý odchod opláču. Zvláště u těch, které tu byly delší dobu,“ tvrdí paní Alena. V rodině Nevřelových se už doma téměř o ničem jiném než o Klokánku ani nemluví. „Pracuje tu můj syn, byla tu i snacha. Ta se však nyní stará o dvojčátka, která si vzali do pěstounské péče,“ říká Marie Nevřelová, která má zkušeností na rozdávání. Zpočátku provozovala Klokánek ve svém rodinném domku, kde se celoročně starala o čtyři děti. „Když se Klokánek v Dolním Benešově rozšířil o další byty, přešla jsem sem,“ vzpomíná.
Láska a cit
Než se každá z těchto žen stala tetou, musely projít přísným pohovorem, absolvovat řadu psychologických testů a dobrovolnickou praxi. „Zájem o práci v Klokánku je velký. Ne každá z uchazeček je však schopna tuto práci vykonávat,“ říká Radka Langrová. Podle ní by měly mít klokaní tety alespoň středoškolské vzdělání, na věku nezáleží. Nejdůležitější je dobrý vztah a cit pro výchovu dětí a hlavnětrpělivost. Agáta Mikulčáková pracuje nyní jako „odpolední“ teta. „Měla jsem svou práci, která mě bavila, ale k dětem mě to táhlo více. Rok jsem pracovala jako teta, z rodinných důvodů jsem však už nemohla být pokaždé celý týden mimo domov,“ vysvětluje maminka tří vlastních dětí. Brzy k nim přibudou tři další, které si rodina vezme do pěstounské péče. „Našla jsem v tom smysl života. Až budu doma s dětmi, budeme sem chodit alespoň na návštěvu,“ slibuje. „S každým dítětem prožíváme jeho bolesti, nemoci, strasti i radosti. A když pak od vás jde do nové rodiny, stejně každé obrečíte,“ přiznává Iveta Magyarová. Nejlepší je, když se děti vracejí do života co nejdříve. „Pokaždé jim přeji, aby se o ně v novém domově starali tak jako tady my.“
Dvanáctiletý Jonáš byl do Klokánku v Dolním Benešově přijat na základě písemné dohody s matkou, která byla velmi vážně nemocná a čekala ji obtížná operace. Teta, která se o Jonáše starala, péči nezvládala. Zpočátku pro něj bylo obtížné si v Klokánku zvyknout. „Od počátku jsme byli v kontaktu s maminkou Jonáše i orgánem sociálně právní ochrany dětí. Společně jsme se snažili vytvořit podmínky, aby mohl být Jonáš zase zpět u matky. Po operaci pobývala v nemocnici, pak u své kamarádky. V té době však ještě Jonáš nemohl jít zpět domů, což nesl velmi těžce,“ vzpomínají zdejší pracovnice. Maminka nastoupila na rehabilitaci, kde se podařilo také vyřídit návštěvu pro Jonáše. Setkání bylo velmi dojemné a příjemné pro obě strany. Po rehabilitaci se matčin stav nadále zlepšoval, podařilo se jí také nalézt vhodné ubytování a zhruba po šesti měsících pobytu v Klokánku se mohl Jonáš vrátit zpět do péče matky.
Jiříček
Jiříček byl do Klokánku v Dolním Benešově přijat jako devítidenní miminko na základě písemné dohody s matkou za účelem budoucího osvojení. To se podařilo již za pár týdnů. V necelých třech měsících byl Jirka předán do péče adoptivních rodičů.
„Jiřík je báječný a naplnil náš život. Když vidím svou mámu, jak hrdě veze kočárek amalého všem ukazuje a chlubí se s ním, tak si říkám, že jsme udělali to nejsprávnější rozhodnutí. Krásně se směje a už nás všechny poznává,“ napsali do Klokánku jeho noví adoptivní rodiče. „Vaše práce a hlavně Klokánek má smysl. Ta láska, kterou do něj tety vložily, je na němvidět, a teď ji zase přenáší na nás.
P. S. Vyřiďte naše pozdravy všem tetám, pořád na ně myslím a jsem tak ráda, že jsou…“
Davídek
Čtrnáctiměsíční Davídek přišel do Klokánku zhruba před rokem z rozvrácené rodiny. „Zpočátku to vypadalo, že rodiče o Davídka mají zájem, ale postupem času se ukázalo, že nějak moc velký zájem nemají a s Davídkem už se více neviděli,“ vzpomíná na jeden z případů se šťastným koncem sociální pracovnice Radka Langrová. Soud je nyní zbavil rodičovských práv a Davídek již je v láskyplné péči adoptivních rodičů.
Pokud je to však možné, vracejí se některé děti do původních rodin. Seznam dětí právně volných k osvojení a k pěstounské péči lze najít na internetové adrese www.fod.cz.
