Co pro vás Vánoce znamenají?

Vánoce prožívám samozřejmě jako křesťan a kněz, to znamená v duchu víry. Je to pro mě čas, kdy mohu víc než jindy promýšlet a prožívat toto velké tajemství naší víry, totiž že Bůh se stal člověkem. V Ježíši Kristu se Bůh stal člověku tak blízký, že jej může vidět, slyšet, dotknout se ho. Přichází k nám ne jako mocný, aby nás ohromil, ale jako prosté, bezbranné dítě, tedy v jakési pokoře a bezmoci. Chce prožít celý lidský život, chce být solidární se všemi, i s těmi přehlíženými. Abychom to byli schopni vnímat a přijmout, je potřeba ztišení, modlitby a Božího slova. A to je otázka adventního času, který bohužel dnes splývá s Vánocemi, a tak se lidé ochuzují o skutečné prožití Vánoc.

Jak vypadá váš Štědrý den?

Můj Štědrý den je spíše soustředěn na přípravu bohoslužeb, kterých je o Vánocích poměrně hodně. Rád si dopoledne zajdu do přírody, abych si trochu v tichosti promyslel vánoční promluvu a podobně. Jako kněz vlastní rodinu nemám, ale tu mi plně nahrazuje společenství věřících, kterým sloužím. O Vánocích kostely praskají ve švech, protože přijdou i ti, kteří běžně do kostela nechodí, snad aby trochu načerpali duchovní radosti, kterou při bohoslužbách prožíváme. Jsem rád, že těmto lidem mohu během svátečních bohoslužeb něco hezkého říct a přinést třeba kousíček naděje do jejich života. Největší radost mi působí děti, které dokážou žasnout třeba nad rozzářeným betlémem, a také se rády a upřímně modlí. To jsou pro mě ty nejlépe prožité Vánoce.

Jídelníček máte na Štědrý den běžný?

Samozřejmě jako každý jiný smrtelník mám i já štědrovečerní večeři. Dokud žili rodiče, tak zde za mnou na Vánoce jezdívali. Ti už ovšem Josef Maňákbohužel odešli na věčnost, takže večeřívám s panem kaplanem, který je zde se mnou na faře a s jeho rodiči, kteří zde pravidelně na Vánoce přijíždějí a připravují i samotnou večeři. Letos přijde i bývalý kaplan, který je už v sousední farnosti farářem, a možná ještě někoho pozvu, kdo bude mít zájem být v tento večer pospolu s námi. Rodiče kaplana pocházejí ze Slovenska, takže se těším, že obohatí štědrovečerní rituál nějakými slovenskými zvyky či jídlem. Určitě bude na stole „kapustnica", což v našich končinách zvykem nebývá. Na tu se velmi těším. Navzájem si dáváme menší dárečky, které jsou spíše symbolické, například kniha, kosmetika a podobně. Před Vánocemi ale do obchodů moc nechodím, protože na to nemám čas, ale vždycky tím někoho pověřím, aby dárky obstaral.

Nemáte pocit, že v dnešní hektické době se kouzlo Vánoc vytrácí? Že se lidé neustále za něčím honí, chtějí před svátky vše zvládnout, nakoupit a předvánoční čas si neužijí?

Nedávno jsem slyšel postesknout si jednu maminku, která říkala zase přicházejí ty protivné Vánoce. Já jsem se tomu podivil, když se jedná o takový krásný čas. Ta mi ale vysvětlila, že musí umýt okna, uklidit, běhat po obchodech, do toho všeho ještě musí do práce a na všechno dohlédnout, takže se vlastně k těm Vánocům dopotácí zcela vyčerpaná. Tak jsem jí odpověděl, že proti tomu asi těžko co udělá, možná, když si více uvědomí, že to dělá pro své drahé, tak jí to dá sílu. Vždyť láska přemáhá i únavu. A protože byla věřící, tak jsem jí poradil, že to může dělat i z lásky ke Kristu. Musím však konstatovat, že naši předkové kladli větší důraz na duchovní přípravu, jinak by nevznikly ty nádherné adventní i vánoční zpěvy, betlémy a podobně. Proto si myslím, že jejich radost z Vánoc byla mnohem intenzivnější.

A co vánoční dárky?

Co se týká dárků, tak si myslím, že v dnešní době jsou obchody dosti zásobené, lidé nemusejí stát fronty na několik banánů, pomerančů či kokosovou moučku, jako tomu bylo v minulosti. Myslím si, že přes všechno to naříkání si u nás nežijeme špatně a vánoční stůl je bohatě prostřen. Člověku však nesmí uniknout duchovní rozměr Vánoc, jinak mu zbude jenom „radost z hadrů", jak někde ve své knížce napsal Ludvík Vaculík. To, co je pro nás tím největším darem, je Bůh, který k nám přichází v Ježíši Kristu jako člověk.

Vzpomenete si na své první Vánoce, které jste již dokázal vnímat?

Naše rodina žila celkem skromně, navíc Štědrý den nebýval v mém dětství svátečním dnem, takže se ještě dopoledne chodívalo do práce. Tatínek přijížděl domů až odpoledne a teprve pak se chystal stromeček a slavnostní večeře. Večeře bývala běžná, jako je nyní bramborový salát a kapr, napekly se i koláče. My jako děti jsme hlavně měli radost, že jsme mohli být s rodiči, a také jsme rádi zpívali koledy. Tatínek hrál na mandolínu nebo na kytaru, oba s maminkou uměli hezky zpívat, proto jsme si společně u stromečku vždycky pěkně zazpívali. Pak jsme dostali dárky, což většinou bylo oblečení, hračky ani moc ne, snad nějaká ta knížka.

Ale z každé maličkosti jsme mívali radost. Samozřejmě jsme pak chodívali do kostela, to k svátkům patřilo. Tehdy nebyla televize, poslouchal se jen rozhlas, takže bylo více času posedět u stromečku. Na Štěpána se už chodilo po návštěvách, ale Boží hod se prožíval v rodině. Bývalo to moc pěkné a rád na to vzpomínám.

Máte nějaké vysněné Vánoce?

Vysněné Vánoce mám, není to nic nemožného, ale to bych nesměl být knězem, protože jsem vázán ke službě. Chtěl bych prožít Vánoce tam, kde se Kristus narodil, ve skutečném Betlémě. Já jsem tam už před lety byl, ale ne o Vánocích, bylo to na podzim. Na člověka to tam působí velmi emotivně, ač se vlastně jedná jen o mrtvé kameny. Bylo by to jistě zajímavé prožít „půlnoční" přímo na místě, kde se Kristus narodil. Jenomže i tam je problém, neboť se tam Vánoce slaví třikrát nebo čtyřikrát za rok, protože pravoslavní se řídí jiným kalendářem, stejně tak Arméni a tak dále.

Vybaví se vám nějaké Vánoce, které na vás hodně zapůsobily?

Vzpomínám. Byly to první Vánoce, které jsem neprožil v rodině, ale na vojně. Sloužil jsem kousek od Litoměřic, v Terezíně. Na Štědrý den jsem si vzal noční službu. Obcházel jsem to své kolečko, kde jsem hlídal vojenské objekty. Při cestě lesem jsem vzpomínal na rodiče, až jsem byl celkem naměkko. O půlnoci jsem najednou slyšel zvonit zvony z litoměřické katedrály a lesním průzorem jsem viděl osvětlené město. Najednou tato melancholie ustoupila, protože jsem věděl, že také doma rodiče jdou na „půlnoční" a já mohu být, i přes velkou vzdálenost, jim nablízku. Hlas zvonu byl takovým krásným znamením. Pak jsem vánoční obchůzku již v klidu dokončil. Bylo to ale něco zvláštního, když člověk zůstane sám uprostřed přírody ve svaté noci vánoční. Ale musím říct, že předtím byla samozřejmě bohatá večeře v kasárnách, kde to bylo také moc krásné. Na tyhle Vánoce hodně vzpomínám a bylo to zajímavé.

Co řeknete závěrem…

Děkuji, že mi bylo umožněno, abych oslovil čtenáře Deníku, který také kupuji. Všem čtenářům přeji pokojné a radostné Vánoce prožité v kruhu jejich nejbližších. A těm, kteří jsou sami, nebo jsou životem zklamaní, slibuji, že si na ně zvlášť při půlnoční bohoslužbě vzpomenu.