„Zorganizovat samotnou cestu nebylo snadné. Cílová oblast, kam jsme měli jet pomáhat, se každým dnem měnila. Z plánované srbsko-maďarské hranice jsme se vzhledem k nestálé oblasti pomoci nakonec vydali na tu maďarsko-rakouskou," říká dvacetiletá Kateřina.

Cestu do Hegyeshalomu urazili autem za tři hodiny. Ještě před ní získali prostřednictvím sociální sítě od dobrovolníků z České republiky kontakt na pracovníky Červeného kříže v Maďarsku, se kterými už se sami domluvili na datu příjezdu.

„Po příjezdu jsme se lidem z této organizace nahlásili, oblékli jsme si reflexní vesty a vydali se rovnou do terénu pomáhat," popisuje mladá skautka z Dobré, která se o výjezdu za účelem dobrovolnické pomoci uprchlíkům dozvěděla od svých známých. Zaujala ji nejen forma pomoci, ale především byla frustrovaná z nepřátelské atmosféry ve svém okolí vůči uprchlíkům. „Chtěla jsem se setkat právě s nimi. Nejprve jsem měla strach. Nevěděla jsem, co od nich můžu čekat, jak se k nám budou chovat. Ale hned při setkání s nimi jsem se těchto předsudků zbavila," vzpomíná na první okamžiky pomoci Kateřina Nováková.

„Během tří dnů na maďarsko-rakouské hranici kolem nás prošlo více než dvanáct tisíc uprchlíků. Podávali jsme jim vodu, jídlo, oblečení. Neustále se ozývala věta ,Thank you!'. Dojemná pro mě byla chvíle, kdy kamarád podal bonbon malému syrskému chlapci a ten ho s poděkováním obejmul a dal mu pusu na tvář," říká dvacetiletá studentka.

Během svého dobrovolnictví v zahraničí ale prožila více „neuvěřitelných" příběhů.

„Zažila jsem i situaci, kdy se asi dvanáctiletý chlapec ztratil své rodině, a tak jej policie poslala za hranice Rakouska samotného. Asi po hodině se chlapec zoufale vrátil, protože svou rodinu nenašel. V tom najednou vyběhl z davu ještě mladší klučina a okamžitě jej začal objímat. Byl to jeho bratr. Oba plakali," vypráví Kateřina Nováková, která společně se svým bratrem a přáteli odjížděla z Hegyeshalom-Nickelsdorfu zpátky domů plná vzpomínek na situace, na které jen tak nezapomene.

Zdroj: Youtube