Trenér Ivan Kopecký dostal Cenu města Frýdek-Místek

Jedním z oceněných byl i trenér kopané Ivan Kopecký, který cenu dostal za dlouholetou práci s mladými sportovními talenty. „Ocenění mě samozřejmě velice překvapilo a hlavně potěšilo. Vždyť já ani nejsem zdejším rodákem, v podstatě jsme se do Frýdku-Místku přistěhovali s manželkou v roce 1972 z Prahy. Tehdy nás tu získala zdejší příroda a lidi kolem nás, takže jsem zde zůstali. O to víc jsem překvapen, že si na mě zdejší lidé vzpomněli a já jsem za to velmi rád,“ pověděl po předání ceny Ivan Kopecký.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste s Vítkovicemi získal mistrovský titul?

Tehdy to byla opravdu velká euforie, vždyť v té době měla Sparta nejsilnější kádr v republice s mnoha reprezentanty. My jsme se naopak jako mužstvo obrovsky semkli. V našem kádru byli tehdy hráči, které již mnozí odepisovali, pak zde přišli noví mladí kluci jako Bártl, Karas či Vlk. To byli kluci z Dukel. Ono opravdu tehdy stačilo objet pár vojenských týmů, kde v té době byli již dobří fotbalisté. Teď jsem si ještě vzpomněl na Kelera, který přišel z Dukly Tábor. Tihle kluci pak udělali ohromnou partu v čele s Milanem Lišaníkem, který byl tehdy kapitánem. Díky té partě a samozřejmě i jejich výkonnosti jsem na ten titul dosáhli.

Považujete to za svůj největší trenérský úspěch?

V té době určitě. Bylo to velké překvapení.

Sledujete své bývalé svěřence a který z nich to podle vás dotáhl nejdále?

Sleduji, a že jich není zrovna málo. Já to mám rozeseto na více úrovních. V živé paměti mám ještě kluky z reprezentační osmnáctky. U nich mám radost, že někteří nakukují do našich ligových mužstev. Co se týče například starších kluků, které jsem kdysi trénoval, tak to jsou dnes v podstatě chlapi od rodin. Když teď chodím po těch zápasech kolem, tak já se dnes již setkávám spíše s jejich synátory.

Hráč, kterého uznáváte?

Tak těch je hodně. Hlavně jsem uznával hráče po morální stránce a přístupu k fotbalu. Je pravdou, že ti hráče se postupně vyvíjejí a já jsem mnoho výborných hráčů poznal ještě v době, kdy ještě nebyli vyzrálí, jako například Pavla Nedvěda, který se teprve prokousával do toho top hráčů v Evropě a na světě. Ale už v té době to byl zarputilec a buldok. Po morální stránce bych vyzdvihl určitě Tomáše Galáska, který je velkou osobností nejen na hřišti. Bylo by těch hráčů samozřejmě více a já bych nerad na někoho zapomněl. Ale tito dva mě zrovna okamžitě napadli.

Největší talent, který jsem kdy trénoval?

Největší talenty jsem měl asi v reprezentačním týmu do 21 let tehdejšího Československa. Jména jako Nedvěd, Šmicer, Koller, Galásek, Slončík…prostě jich bylo opravdu hodně. Mezi obrovské talenty ale patřil v té době třeba Peter Dubovský, který je už bohužel po smrti.

Trénoval jste někdy nějakého problémového hráče?

Jéžiši, to určitě. Vzpomínám si, že například problémovým hráčem byl Luděk Kovačík. Když jsem tehdy přišel do Vítkovic, tak mi říkali, že je problémový a musí odejít. Tehdy jsem řekl, ať mi jej nechají, že si s ním promluvím. No a nakonec byl Kovačík jedním ze strůjců zisku titulu, jelikož vytvořil s Houškou výbornou útočnou dvojici. Dalším byl například ještě Jirka Jeslínek ve Slavii. U něj si vzpomínám, že si za mnou neustále chodila stěžovat jeho manželka, že není pořád doma a todleto. Já jí říkal, že po tréninkové stránce si na něj nemůžu stěžovat, jenže… Dále málokdo ví, že já jsem byl zrovna trenérem, kterému ze soustředění utekli Kubík s Knoflíčkem. My jsme se zrovna vraceli ze soustředění z Německa a oba tam tehdy zůstali. Já vlastně začal trénovat Slavii bez dvou výborných fotbalistů. To byl tehdy průšvih jako hrom. Samé vyšetřování, otázky proč a tohle to. Nebylo to jednoduché období.

Preferoval jste spíše seniorskou kopanou nebo trénování mládeže?

S trénováním jsem začal u mládeže a nakonec jsem měl takové štěstí, že jsem si prošel kategorie odspodu až k mužům. Jelikož mě trenéřina živila, tak jsem u mužů zůstal. Je jasné, že finanční stránka u mužů a mládeže se nedá srovnávat. I když říkám, že nejlepší trenéři by měli být u mládeže, tak bohužel na tyto trenéry pak ty finance nejsou. Já se pak dostal na vrchol, získal titul, šel trénovat do Slavie a tam se to ve mě nějak zlomilo. V Praze jsou na trenéry obrovské tlaky a já stál tehdy před otázkou zdraví nebo peníze. Rozhodl jsem se pro zdravíčko a šel trénovat jednadvacítku. I když tam jsou už hráči skoro jako muži, tak jsem vlastně zůstal u mládeže a k mužům se již vrátit nechtěl.

S fotbalem jste projel spoustu zemí, která byla něčím zajímavá?

Projel jsem toho za tu dobu hodně, ale pro mě je největším zážitkem zájezd se Slavií Praha v roce 1967, kdy jsme absolvovali cestu kolem světa. Cestovali jsme přes Ameriku, Tahiti, Nový Zéland, Austrálii, Honkong, Singapour a zpět se vraceli přes Indii, Irák, Irán přímo domů. Na cestách jsme byli něco kolem měsíce a já si ještě vzpomínám, že jsme přijeli na Štědrý den a moje dcerka, která ještě před odletem nechodila, tak mě přišla pomalými krůčky přivítat. To se nezapomíná. Odehráli jsme asi čtrnáct zápasů, ale moc jsme toho ani neviděli. Bylo to pořád letadlo, hotel, hřiště, hotel a zase letadlo. V té době se ale cestovat příliš nemohlo, takže to je můj největší zážitek.

Jakou máte rád kuchyni?

Abych řekl pravdu, tak mi hodně moc chutná česká kuchyně, dále mám rád těstoviny, ale nepohrdnu ani čínskou kuchyní. Mám rád dobré jídlo a hlavně méně tučné.

A sám vaříte?

Ne.

Sledujete také fotbal žen a co na něj říkáte?

Sleduji. Když jsem trénoval ve Slavii, tak jsem bydlel na hotelu s třemi nebo čtyřmi fotbalistkami. Jelikož bydleli vedle mě, tak jsme občas měli možnost spolu probrat ty jejich fotbalové věci, problémy. Já poznal, že kolikrát ty holky berou ten fotbal daleko vážněji než chlapi. V té době obzvlášť. Dostat se do zahraničí byl problém, takže fotbalisté tomu moc nedávali. Dnes je to již samozřejmě jiné, ale ty ženské tomu fotbalu dávaly už tehdy více. Ony každou porážku obrečely, kdežto naši kluci hodili porážku za hlavu a jelo se dál. Příznivce ženského fotbalu jsem, ale musí jej hrát atletické děvčata. Nesmí to být holky, které mají až deset kilo nadváhu. To pak ztrácí jak fotbalovost, tak i samotný půvab.

Kdybyste dostal nabídku trénovat ženský celek, přijal byste ji?

Nebránil bych se tomu, určitě bych o ní přemýšlel.

Jistě sledujete dění i ve světovém fotbale. Měl Karel Brückner šanci u rakouské reprezentace?

Kdyby měl výsledky, tak ano. Jenže k dosažení výsledků potřebujete kvalitní hráče. To jsou spojené nádoby a on těch kvalitních hráčů moc neměl.

Co nyní děláte?

Jsem v důchodu a momentálně se bavím tím, že sleduji mladé hráče v širokém okolí. Dále pak spolupracuji s některými fotbalovými agenturami. Spíše využívám svých zkušeností, které jsem za svou trenérskou činnost nabyl. No a v neposlední řadě jsme ještě funkcionář v třetiligovém Frýdku-Místku, takže toho je pořád dost.

Pojďme k třetiligovému Frýdku-Místku, kde jste v klubu čestným předsedou. Klub se vydal nyní novou cestou, kdy razí cestu vlastních odchovanců a novou koncepcí mládežnické kopané. Co na to říkáte?

Já si myslím, že v současné době jiná cesta nevede. Na to, abychom ve Frýdku šli do profesionálního fotbalu, tak tady nejsou vytvořeny ještě podmínky. Já ale neříkám, že zde někdy nebudou. Ony přijdou, když se bude pokračovat v těch krocích, které se nyní nastolily. V současné době musíme zakládat na kvalitní mládeži. Vím, že výchova kvalitního hráče hodně stojí, ale na druhou stranu za kvalitního hráče získáte zase finanční prostředky. My nemáme na to, abychom jiné hráče draze nakupovali či je draze platili. Musíme se zaměřit na naše fotbalisty, mít trpělivost a dát jim tu příležitost.

Jak se díváte na reálnou otázku valcířů a jejich účasti v druhé nejvyšší soutěži?

Částečně jsem již odpověděl. V momentální výkonnosti bychom tam nyní neuspěli. Nehledě na to, že to není zatím ani našim cílem. Jestli chceme zapojit do hry mladé hráče, tak je zřejmé, že ta výkonnost bude někdy v těch zápasech pokulhávat. Když ale budeme mít trpělivost, tak s některých hráčů budou v budoucnu dobří fotbalisté.

Za svou hráčskou, trenérskou, ale i funkcionářskou kariéru jste nabyl spoustu zkušeností. Co nyní chybí frýdecko-místeckému fotbalu nejvíce?

Jednoznačně jsou to podmínky. Když vidím, jak nám přes zimu naše mužstva pořád někde odjíždí do okolních vesnic, které mají mnohdy daleko lepší podmínky pro přípravu, tak je to právě tohle to. V našich klimatických podmínkách to vlastně nyní i jinak nejde.

Co děláte, když zrovna nesledujete fotbal?

Jsem na chalupě. Když rostou houby, tak jdu do lesa. Teď mám ale ještě jednu velkou radost, a to je desetiměsíční vnučka. S tou teď budu mít starosti, ale to jsou nádherné starosti.

Co byste popřál frýdecko-místeckému fotbalu?

Aby měl kvalitní a početnou mládežnickou základnu. Aby když přijdete na to hřiště, aby bylo plné malých fotbalistů. No a ti starší hráči pak aby hráli pěkný fotbal.