Existence předsunutého postu Hukvaldského hradu se přisuzuje do 14. a 15.století. V té době hrozily neustále vpády z Uher. Útrapy pro zdejší lid znamenaly především dlouhá údobí tureckých válek a protihabsburská povstání v Uhrách. Celé východní hranice Těšínska a severní Moravy byly opevňovány šancemi a tuto úlohu plnil i Čeladenský hrádek. Zánik pevnosti nastal po přechodu panství do rukou uherského krále Matyáše. Název Kozinec, nebo Koráb dnes běžnému návštěvníkovi moc neříká, zato prudce se svažující louka na jeho svahu známá jako Ploština je rájem pro lyžaře. Kdysi se jí říkalo „haluzí sjezdovka“, nebo také Hradečná a místu s pár chalupami na úpatí hory se dodnes říká „ V burku“.

Počátky obce je nutno položit už do 15. století, i když první zmínka z urbáře hukvaldského panství je z roku 1581. Čeladná měla tehdy 18 usedlostí a přibližně 150 obyvatel. Prvními osadníky byli pastevci a uhlíři, na vhodných místech byly postaveny z trámů domy, chlévy, vykopany studny. Název obce se odvozuje od panské hukvaldské čeládky, která zde začala kácet lesy a zůrodňovat pole. Čeladná bývala ryze zemědělskou obcí, byli zde sedláci na drobných políčkách, na pasekách pasekáři, v lesích pásli ovce Valaši. Rozlehlé pastviny, nazývané valašské louky byly především na Radhošti, Čertových mlýnech, Malém Smrčku, Malé a Velké Stolové, nebo na Kněhyni. V poslední čtvrtině 17.století se stala pro Čeladnou určující výroba železa. V rámci nedalekých frýdlantských hamrů zde byla v roce 1678 zahájena výstavba dřevouhelné vysoké pece. Správa hukvaldských statků se rozhodla využít obrovských zásob dřeva v povodí Čeladenky, železné rudy i vodní energie. V té době však ještě neexistovaly horské svážné cesty, proto se dřevo plavilo po vodě. Nad hutěmi byla řeka šikmo k proudu přepažena dřevěným brlením či hráblemi k zachycení polen, která byla vodními příkopy dopravována do prostoru u železáren, nebo na revírní skladiště.

Mnozí pamětníci vědí, že rybníku , který zde byl ještě v polovině minulého století se říkalo Rezervář. Nakupená polena musela být uvolňována železnými háky. Tuto práci konali lesní dělníci. Železárny používaly dříví k výrobě dřevěného uhlí, neboť mělo výsokou výhřevnost a bylo levnější než koks.

Doprava po vodě zanikla jakmile lesní správa vybudovala na horách důkladné lesní cesty dle projektu a stavebního dozoru J. Konšela, po válce profesora Vysoké školy lesní v Brně. Hospodářsky ovládal život na vesnici majetek knížete a arcibiskupa Egona Fürstenberka a jeho nástupce dr. Theodora Kohna. Patřily mu lesy o rozloze 4 000 hektarů, parní pila a železárny. V lesích pracovalo asi 300 dělníků (převážně ženy – v železárnách asi 200). V roce 1879 koupil podnikatel Jan Viktor Žabeňský budovu bývalé pekárny a upravil ji na tkalcovnu, kterou pak zakoupil František Žaar. Rodina Žaarů vlastnila podnik do r.1908, kdy ho koupil pražský němec Karel Gebauer. V obci existovala také sirkárna (fosforové zápalky) a kamenolom nad železniční zástavkou. V 17. století se v celém okolí, asi jedenácti obcích, těžila železná ruda. V Čeladné cestou od kostela směrem na Paseky a Ostravici se nacházel povrchový důl „Ignác“, který dodávál rudu do vysoké pece, postavené v roce 1800. Železárny v Čeladné definitívně zanikly v roce 1922. Snad nejznámější osobností působící v Čeladné byl básník Josef Kalus, pocházející z 200 let starého rodu tkalců. Do Čeladné se přistěhoval v roce 1889 a působil zde do roku 1925 z toho 17 let na jednotřídce v Prostřední Čeladné. V původní budově čp.71 byl zájezdní hostinec, který byl v roce 1880 zrušen a přestavěn v jednotřídní školu s bytem pro učitele. Jak barvitě líčí ve svých vzpomínkách básníkův syn Jaromír Kalus, v suterénu školy bydlela stařenka Olivčena se svým synem Ignácem – dřevorubcem jako školnice, ale která zastávala také funkci žalářnice, neboť v suterénu školy byla obecní šatlava. Vzpomíná pak především na krásně prožitá léta v Čeladné a na význačné osobnosti našeho kulturního života, které zde navštěvovaly jeho otce. Byla to zejména Růžena Svobodová, která zde čerpala námět pro své „Černé Myslivce“, básník Bezruč, Otakar Bystřina (vl. jménem Ferdinane Dostál), bratří Jaroňkové a Křičkové, dr. Hrstka, petrohradský kapelník Vojáček a jiní.

Básník si cenil především své přátelství s J. V. Sládkem tehdejším redaktorem Lumíra. Z jeho tvorby si připomeňme zejména Tkalcovské písně, Kopretiny, Pampelišky, či působivou prózu Vzpomínky, čerpající z čeladenského pobytu. Výběr jeho díla pod nánvem Rodné hory moje vyšel v r. 1977. Na Kalusovy kultůrní tradice později navázala učitelka Emilie Šulcová, nesmíme opomenout, také na operní solistku Bronislavu Taufrovou, či nedávné hudebníky Janáčkovy filharmonie Miloslava Čadana a Dagmar Wadurovou. Zdejší rodák Viktor Severin, pěvec a pozdější šéf plzeňské opery, pomáhal také zdejším ochotníkům. Čeladná se zapsala také do dějin partyzánského hnutí. Působily zde odddíly Za vlast, Jan Žižka a Wolfram. O represívní akci fašistů pod názvem „Akce tetřev“, nad kterou osobně dohlížel K. H. Frank, píše ve své knize Miroslav Ivanov. Tradici zde měl Sokol, Hasiči a zejména divadelní ochotníci pod vedením učitelů Štěpánky Glöslové a Viktora Holuba. Radikální změna nastala po revoluci. Od roku 1999 dochází k přestavbě areálu bývalé továrny na nové náměstí. Velké plochy na pasekách byly prodány k výstavbě luxusních sídel, na druhé straně obce pod Stolovou vzniká moderní golfový areál.

Rozsáhlá výstavba bytů pokračuje dodnes. Čeladenská nemocnice se znovu změnila na lázeňské středisko pod názvem Beskydské rehabilitační centrum. Zmizely však chodníčky spojující vesnické chalupy, hráze mezi políčky byly rozebrány jako stavební materiál. Na úkor modernizace ubylo venkovské romantiky. Ale to je vývoj, který se nezastaví. Současným kronikářem obce je Jaroslav Michalkovič.

JAROMÍR KAHÁNEK