Její historie je nerozlučně spjata s chovem ovcí, který zde zavedli valašští pastevci a jehož tradice pokračuje i dnes. Se salašnickými obyčeji se mohou návštěvníci seznámit při folklorní slavnosti, která se nazývá Miyszani lowiec, konané vždy v květnu. Jedná se o prastaré původní valašské rituály spjaté s vyháněním dobytka na pastvu. Od chovu ovcí je také odvozen název obce. Košar, jenž se v místním nářečí vyslovoval „kotzár“, znamená přenosnou letní ohradu pro ovce. Samotné slovo má valašský původ a v rumunštině znamenalo stodolu, chlév, či stáj. Ohrady se stavěly z rozpojitelných částí v podobě tří vodorovných dřevěných tyčí, mezi nimiž se proplétala tenká prkénka vyrobená ze smrkových polen, nebo také hrubší klacíky. Podle otisků ovčích kopýtek v místě brodů byla také pojmenována místní říčka Kopytná.

Zmínky o původní osadě nalezneme v urbáři z roku 1657. Z pozemkových registrů vedených od roku 1678 vyplývá, že „Dzedinka Nova Koszarzyska“ byla založená roku 1655. V záznamech jsou také uvedena příjmení nových osadníků, včetně data jejich osídlení. Dlužnou částku za pozemky platili obyvatelé knížeti Leopoldu I. v částce několika tolarů na splátky. V roce 1692 měla Košařiska jedno fojtství, 10 domů a mlýn. Fojtství bylo tehdy společné s Milíkovem. V roce 1702 získala obec pečeť, která měla ve znaku kozla. Na přelomu 17. a 18. století se zde usadilo několik nových osadníků. Podle tehdejších urbářů šlo o pět až osm nových obyvatel. Při dalším soupisu z roku 1851 měly Košařiska 558 obyvatel bydlících ve čtyřiačtyřiceti chalupách. Naprostou převahu zde měla polská národnost a většinou se jednalo o evangelíky. Ovce a ostatní dobytek se pásl na horských loukách patřících k salaším Zoryntek-Kyčera, Kozinec-Ostrý a Kozinec-Kyčera.

Obec byla později také známá pálením dřevěného uhlí v milířích. Milíř nese dodnes název část obce s parkovištěm a kioskem. Používal se zde typ tzv. stojatého milíře, jehož osu tvořila silná tyč zvaná „král“ o výšce asi 3 metry. Kolem tyče bylo navršeno klestí, pak vrstva silných na výšku postavených kusů dřeva a vše zakrývala vrstva chvojí. Horní část tvořila vrstvu vlhké těsnící hlíny, popela a mouru. Zájem o dřevěné uhlí byl hlavně v železárnách. Začátkem července letošního roku zde byl po 100 letech opět zapálen pod dohledem odborníka z Muzea Novojičínska Václava Michaličky dokonalý milíř o průměru dvaceti metrů.

Z roku 1822 pochází první zmínka o školní docházce. Děti se učily v soukromých chalupách, a to výhradně v zimě. Učitelé byli vzdělaní lidé, kteří uměli číst, počítat a psát. Roku 1828 bydlelo v Košařiskách 440 lidí evangelického vyznání. Šedesát dětí odtud chodilo do školy v Bystřici. Po udělení souhlasu Těšínské komory, věnovala tato parcelu pro výstavbu školy. Ta však byla s ohledem na finanční problémy postavena až za pět let v roce 1832. Budova za 508 rýnských sestávala z jedné třídy, kuchyně a malé místnosti. Prvním učitelem byl rolník Andrzej Kotas z Tyry, který zde učil do roku 1845. Původní škola byla v roce 1873 rozebrána a na jejím místě vyrostla nová – dřevěná. Když se počet žáků zvýšil na 95, byl se souhlasem okresní školské rady zaměstnán druhý učitel. Dřevěná škola měla věžičku se zvonem, který se nyní nachází ve hřbitovní kapli. Současná pěkně upravená školní budova pochází z roku 1977.

Dnes má obec Košařiska převážně rekreační charakter. Víc jak polovinu obydlí tvoří rekreační chaty majitelů z Karvinska a Ostravska. Na území obce stojí známá turistická chata Ostrý, dnes majetek Svazu českých turistů. Pod vrcholem Ostrý (1 044 metrů) se rozkládá také známá přírodní rezervace Černovina. Pro pěší turisty je pak ideální okruh z parkoviště Milíř na Ostrý, Babí vrch, Kamenitý, Kozubovou a zpět do Košařisk. Vedle chovu ovcí nelze místním usedlíkům upřít řemeslnou zručnost ve zpracování dřeva. Z jejich výtvory se tady lze setkat na každém kroku – zdobené ukazatele, pěkné dřevěné ploty a autobusové čekárny vkusně doplňují zdejší jedinečné prostředí. Kronikářkou obce Košařiska je Blanka Karzelová.

JAROMÍR KAHÁNEK