Těšínský kníže Václav Adam (vládl v letech 1540 až 1579) vydal pro své panství tzv. Zemské nařízení, jehož součástí bylo sestavení urbářů. Tak se nazývaly seznamy poddaných a jejich povinností. První takový urbář vznikl v roce 1577 a tehdy se tam poprvé objevuje Milíkov. Jeho název je pravděpodobně odvozen od příznivé polohy, neboť území obce bylo chráněno před západními a severními větry a osadníkům bylo dopřáno žít v mírném klímatu.

Valaši pocházeli z románsky mluvící země, kde pro takto příznivé podmínky života člověka v určitém místě je výraz „milieu“ (milijou) a od něj prý byl odvozen název Milíkov. Existují ovšem i jiné verze, například pojmenování podle zakladatele Milíka, či podle milíře. Základem živobytí byl tehdy chov ovcí a skotu. Z lesa tenkrát ještě nebyl žádný užitek. Vrchnost profitovala pouze z prodeje šindelů a prken. Na každé salaši bylo průměrně 500 ovcí a 20 krav, z kterých se odváděly naturální dávky, později dávky v penězích. Z deseti ovcí se platilo právě tou desátou, nebo 1 zlatým a 24 krejcary.

Za vlády Marie Terezie, kdy bylo roku 1773 zavedeno číslování domů, měl Milíkov 25 gruntů, dva mlýny, 1 pilu a asi 20 domků roztroušených na podhorských stráních. Poplatky vrchnosti vybíral fojt – rychtář a odváděl je na zámek v Těšíně. Od roboty byli osvobozeni pouze Valaši, kteří však měli povinnost hlídat zemské hranice proti nájezdům barbarů na Jantarové a Měděné cestě.

Jablunkovský průsmyk byl vždy křižovatkou významných cest, především z Pobaltí na jih Evropy a do Skandinávie. Z rozvojem zpracování kovů a těžby bahenní rudy (polisideritu), začal v místních lesích rozvoj uhlířství. Kuželovité útvary se nazývaly milíře, ve kterých se ukládalo dřevo a vrch byl obložen hlínou. Vypálené dřevěné uhlí se pak koňskými povozy převáželo do Třince. V 18. století vznikla v obci roubená kovárna, která byla přemístěná s původní výbavou do Valašského skanzenu v Rožnově.

Až do konce 2. světové války nevedla do obce žádná silnice, pouze vozové cesty z Jablunkova a Bystřice nad Olší. Historie školní výuky začíná v obci roku 1830 založením katolické církevní školy. V roce 1878 pak vznikla škola evangelická. Evangelické děti chodily dříve do škol v Návsí a Košařiskách. Nová školní budova byla postavená v roce 1904 a různě upravená slouží svému účelu dodnes. Velký rozvoj obce nastal teprve po roce 1950 postavením silnice a zavedením autobusové dopravy. V roce 1953 došlo k elektrifikaci obce a zavedení telefonního spojení.. V období 1968 až 1975 byl zřízen obecní vodovod, postavena prodejna potravin a kulturní dům. Došlo také k vyasfaltování všech místních komunikací.

Útlum nastal v roce 1980 v souvislosti s připojením obce k Bystřici nad Olší. Od roku 1990 se Milíkov opět osamostatnil a jeho rozvoj je vidět na každém kroku. Obec tvoří dvě územní části (Dědina a Paseky) rozdělené polí. V části Paseky je hustší zástavba a některé rodinné domky jsou rozptýleny až k úpatí Kozubové. Tato hora je dnes neodmyslitelnou součástí obce s významnou památkou – kapli sv. Anny a známou chatou. Původní chata byla postavena roku 1929 polským turistickým spolkem a právě v těchto dnech slaví 80 let od svého založení. Dnes je to ovšem chata moderní, neboť původní dřevěná vyhořela v roce 1973. Novou budovu postavila v roce 1984 Kovona Karvina, nyní je majetkem Pekáren a Cukráren v Ostravě. Název Kozubová prý pocházel podle pastýře Kozuby, který zde měl údajně svou salaš. Moderní výklad však jméno hory přisuzuje (podle jejího Reliéfu) tvaru bočních horských svahů, kterým horalé říkali kozuby. Kaple z roku 1929 je známým poutním místem a byla postavena z godulského pískovce. Hlavním iniciátorem stavby byl katolický kněz Rudolf Ploczek z Hnojníka. Bohoslužby se zde konají pouze několik dní v roce, především na Anenskou pouť a na Silvestra.

Obec Milíkov se z původní zemědělské obce stává i vyhledávaným cílem turistů pro svou jedinečnou polohu s nádhernými panoramaty moravských i slezských částí Beskyd. Obecní kroniku vede bývalá učitelka Ludmila Sikorová.

JAROMÍR KAHÁNEK