Věnujme se proto alespoň trochu historii. Vznik obce se datuje do 2. poloviny 16. století. První písemná zmínka z roku 1581 je z urbáře hukvaldského panství, kde se píše o vsi Ostrawicze. V tomto dokumentu jsou zaznamenány jména prvních devatenácti osadníků a také poznámka, že v obci pracuje mlýn a pila. Je ale víc než pravděpodobné, že místo zasáhla již valašská kolonizace ke konci 15. století. Valaši, kteří později splynuli s místním obyvatelstvem, vyklučili první kopanice a enklávy rozseté uprostřed hlubokých lesů. Z jedné osady na druhou bylo vždy vidět a jejich obyvatelé byli mezi sebou spojeni kouřovými signály v případě nouze a nebezpečí, které hrozilo třeba z nájezdů Kuruců, nebo Turků. K ochraně obchodních cest se budovaly strážní tvrze.

Opevnění zvané Šance stávalo v místech dnešní přehrady. Řeka Ostravice se stala již před rokem 1109 hranicí mezi českým Přemyslovským státem a Polskem (přesněji Slezským knížectvím Opolským). Těšínské knížectví vzniklo v roce1290. Tamní kníže Kazimír I.z rodu Piastovců se přiklonil roku 1327 k Českému království a stál se leníkem českého krále Jana Lucemburského. Od té doby byla hranicí pouze mezi Moravou a Slezskem.

Definitivní sloučení nastalo až v roce 1928. Území levého břehu Ostravice patřilo dlouhá léta pod hukvaldské panství, kde měli velký vliv především církevní hodnostáři. Byli to především biskup Bruno ze Schauenberka a legendami opředený Bedřich Egon Fürstenberg, kardinál a 6. olomoucký arcibiskup. Za jeho vlády došlo k rozvoji těžby dřeva, budování hutí i církevních staveb (například dřevěného kostela v obci Bílá). Sám měl i velkou politickou moc, zasedal v Moravském zemském sněmu i v pánské sněmovně Vídeňské říšské rady.

V době, kdy ještě nebyly vybudovány důkladné lesní cesty, plavilo se dříví po vodě, zvláště v době jarního tání. Nakupená polena musela být často uvolňována železnými háky, což vykonávali lesní dělníci. Zlom nastal až za působení J. Konšela, později profesora na Vysoké škole lesní v Brně. Tento odborník projektoval většinu horských cest. Rychlejší rozvoj nastal po zřízení železnice z Frýdlantu do Bílé v roce 1908. O pár let později byla trať prodloužena nejprve na Mezivodí a poté až na Bedřichův klauz. Tento systém svozu dříví fungoval až do roku 1947.

V roce 1855 byl na Ostravici zřízen Lesní úřad spadající pod generální ředitelství Arcibiskupských lesů v Kroměříži. Od roku 1910 fungovala v obci moderní parní pila. Nezapomínalo se ani na cestovní ruch. Koncem 19.století byl postaven naproti dnešního nádraží hotel pod názvem Parma, který si později pronajal a pak koupil žid Freud, který měl původně nedaleko malý krámek. Nedaleko dnešní pily bývaly oblíbené říční lázně se vším vybavením včetně kabin. Ty však vzaly za své při velké povodni v roce 1943. První školní budova byla postavena v Hamrovicích (poblíž dnešní restaurace Adámek) v roce 1924. Známá restaurační zařízení jako hotel Smrk, nebo hotel Na mýtě dnes připomenou jen chátrající torza. Až do roku 1951 patřila Ostravice svou rozlohou 102 kilometrů čtverečních k největším obcím v republice. Její hranice sahaly od Nové vsi po Bumbálku.

Je třeba se zmínit také o básníku Petru Bezručovi. Jeho dřevěný srub v Hamrovicích stojí v místě někdejšího fojtství. Původní budovu zakoupil původně spisovatel Dostál-Bystřina a Bezruč si v něm vyhradil podkroví. Vládla zde paní Dostálova (ďáblice), která kritizovala bohémský život svého manžela i samotného Bezruče. Oba básníci proto místo pojmenovali Ďábelský ostrov. Po smrti Otakara Březiny zdědil Bezruč část lesa a stodolu, kterou nechal přestavět na dřevěný srub, který je dnes jeho památníkem. V Ostravici uplynulo hodně vody, její tok zkrotila v roce 1969 přehrada Šance a zmizelo tak i jedno kouzelné údolí. Symbol čisté přírody je zakotven i v obecním znaku: figura zelené hory znázorňuje vrchol Lysé, jehličnan na jejím vrcholku horu Smrk a stříbrno-modře dělena vlnitá pata odkazuje na řeku. Ta dala obci jméno a je důležitým prvkem krajiny, dostala svůj název podle příliš ostrého (bystrého) toku. Již 20 let zaznamenává dějiny obce místní kronikář Václav Krpeš, dlouholetý učitel a ostravický patriot.

JAROMÍR KAHÁNEK