Proč je pro vás osobně tak důležité odtabuizovat hornickou profesi?

Nesnažím se odtabuizovat hornickou profesi. Myslím, že je obecně známo, jak náročná a nebezpečná ta práce byla a stále je. Moje úsilí je spíše opačného rázu: snažím se o odstranění stereotypů a mýtů, které na ní ulpěly v průběhu mnoha uplynulých dekád. Mnohé podstatné je opomíjeno nebo zapomenuto, zatímco rezidua propagandy z doby před rokem 1989 dosti nepochopitelně přetrvávají. Ve svých knihách tematizuji vše, co v onom pokřiveném a naprosto neúplném obrazu chybí. A proč? Protože to společnost lidem tohoto kraje dluží. Protože si to zdejší lidé zaslouží.

Máte dojem, že lidé v kraji nejsou na tuto svou historii hrdí nebo vidíte tam generační propast mezi nahlížení na hornickou minulost mezi dnešní generaci penzistů a mladými?

Samozřejmě že jsou bývalí horníci na svou profesní minulost hrdí. Když nahlédnete do skupin na sociálních sítích, kde se sdružují, nemůžete si nevšimnout přetrvávající hrdosti, vzpomínek na stavovskou čest a chlapskou sounáležitost. Problém spočívá v něčem jiném: ve společnosti stále mnohem výrazněji přežívá zbulvarizovaný obraz horníka jako vulgárního hlupáka, opilce a rváče. Ale ten se zdaleka netýkal všech! Úplně se z něho vytratili všichni ti dobří chlapi, kteří si po šichtě dali dvě tři piva na spláchnutí prachu a šli domů, věnovat se rodině nebo koníčkům. Tohle je ten průšvih. Že se nedobré upomíná a o dobrém se mlčí. Jak k tomu přijde člověk, který čtyřicet let fáral, miloval tu robotu, obětoval jí zdraví, a teď se o něm mluví s despektem?

Zkusím vám dát hypotetický příklad: představte si, že Třinecké železárny prošly podobným procesem jako doly. Že byly špatně zprivatizované, vytunelované, lidé přišli o práci. Všichni ti, kteří Werku věnovali celý svůj profesní život, by byli nazíráni přes prsty jako relikty dřívějších časů, kteří nezasluhují žádnou úctu, protože si přece všechny prebendy vybrali za minulého režimu… Nepříjemná představa, že? Naštěstí železárny prosperují a s nimi i celé město. V bývalých uhelných revírech je situace přesně opačná. Lidé se cítí podvedení, odkopnutí, ponížení. Právem. A já se svými knihami snažím vrátit jim oprávněnou hrdost, identitu, kořeny. Protože bez těchto tří atributů nemůže žádná společnost dobře fungovat a narůstá v ní frustrace.

Vnímáte, že se díky vašim knihám mění pohled na regionální dějiny? A jak moc se proměňuje u lidí přímo z regionu a u těch „cizích“ jako například Pražáků, Brňáků a dalších?

Ano, vnímám významný pozitivní posun i zvýšený zájem. Jak tady u nás, tak v dalších oblastech České republiky. Mám z toho ohromnou radost, protože právě toto bylo jedním z nejvýznamnějších důvodů, proč jsem před osmi lety začala Šikmý kostel psát.

Jaké máte ohlasy na Šikmý kostel z Polska?

Veskrze kladné, zrovna nedávno jsem po staré Karviné provázela skupinu studentů z Varšavy. A stále častěji přicházejí dotazy, kdy konečně moje knihy začnou vycházet v polském překladu. Pro tyto tazatele mám dobrou zprávu – podepsala jsem smlouvu na všechny své knihy s velkým polským nakladatelstvím a překladu se ujala jedna z nejrespektovanějších polských bohemistek, což je pro mě obrovská čest.

Máte pocit, že česko-polské vztahy jsou na Karvinsku jiné než na Třinecku? Pokud ano, v čem?

To by bylo na odbornou komparativní studii, ne na jednoduchou odpověď. Ano, jsou jiné. I tohoto tématu se ve třetím díle Šikmého kostela dotýkám, i když nijak zevrubně, protože ústředním dějištěm je stará Karviná, ne Třinec.

A proč si myslíte, že je tady v Moravskoslezském kraji tak silný antipragocentrismus?

Jistá míra nevraživosti mezi centrem a periferií je zcela obvyklá, děje se to všude. Tady u nás se do toho přirozeného pnutí propsala i celá řada špatných politických rozhodnutí učiněných v centru bez přihlédnutí ke zdejším specifikům. Bez znalosti místní situace. Od stolu málokdy vzejde dobré rozhodnutí. Ovšem na druhou stranu je třeba říct, že zdejší reprezentace možná nevyvinula dostatečnou snahu, aby to všechno centrálním politikům nebo institucím dostatečně ozřejmila. Mnohokrát se mi to potvrdilo při rešerších třetího dílu i při aktuálně vedených rozhovorech v Praze. Nerozumíme si navzájem a já si občas připadám jako míček, který poletuje mezi oběma stranami a vysvětluje, vysvětluje…

Třetí díl Šikmého kostela se věnuje problematické době nástupu komunistické moci. Psát o tomto tématu v regionu, kde komunisté vždy měli jednu z nejsilnějších bašt, muselo znamenat i hodně odvahy. Vnímáte to tak? Jak jste s tím pracovala?

Není pravda, že na Karvinsku komunisté od prvopočátku měli jednu z nejsilnějších bašt. Právě naopak, Karviňáci se v první polovině 50. let odvážili bezprecedentních projevů vzdoru vůči režimu. Vyvracení vámi zmíněného mýtu proto představuje jedno z ústředních témat třetího dílu. Je vlastně absurdní, že veřejné mínění dokonce i tady u nás dodnes pracuje s výsledky komunistické propagandy z padesátých let, což dosvědčuje vaše otázka.

Zásadní zlom nastal až po srpnu 1968, kdy v našem kraji došlo k drakonickým čistkám, zřízení nejsilnější a nejpočetnější expozitury StB a do nejvyšší krajské stranické funkce nastoupil tvrdý stalinista Miroslav Mamula. Je naprosto nezbytné rozlišovat dobu normalizace a tu předchozí. Jinak se té pomýlené pověsti odjakživa rudého kraje nezbavíme.

Konzultovala jste knihu s rodinnými příslušníky, kteří si tu dobu zažili?

V mé rodině už bohužel není nikdo, kdo by se narodil ve stejné době jako hrdinové závěru trilogie, tedy před rokem 1940. Mými primárními zdroji jsou archivní prameny, dobový tisk, literatura, pamětníci. A konzultanty odborníci z předmětných oborů. Všichni jsou vyjmenováni v závěru knihy.

Čekala jste, že budou mít vaše knihy takový ohlas? A že budou tak moc zajímat i lidi mimo region?

Nečekala, vůbec ne. První náklad knihy byly pouhé dva tisíce výtisků a moje ambice sahaly spíše do místních infocenter, ne na špičku nejprodávanějších knih, za které jsem dostala řadu ocenění. Ale když už se to k mé ohromné radosti stalo, byla bych moc ráda, aby náš region dokázal co nejlépe využít tuto šanci k vylepšení svého mediálního obrazu, k rozvoji turistického ruchu, k posílení identity a hrdosti. Protože je toho hodně, na co můžeme být právem pyšní.

Co vy sama ráda čtete?

V uplynulých letech se moje četba omezovala především na odbornou literaturu, kterou jsem potřebovala ke své práci. Teď se konečně můžu vrátit k beletrii, která mi už tolik chyběla. A začala jsem knihami na doporučení polských čtenářů, kteří přečetli Šikmý kostel v češtině a žánrově či tematicky jim připomínal některého z polských autorů a autorek. Takže teď mám na nočním stolku Joannu Bator. A vychutnávám si každou větu.

Máte už v hlavě téma další knihy?

Nemám. Po osmi letech intenzivní práce si potřebuji od psaní odpočinout. Ale nezahálím – mám před sebou pozvání na tři sta besed a přednášek v Česku i v zahraničí, spolupracuji na tvorbě dvou výstav, které se tematicky pojí k mé literární práci, a začínám vytvářet scénář pro televizní dokudrama o životické tragédii. Jak říká jedna moje postava: „Musím něco dělat, abych věděla, že žiju.“ Myslím, že tento postoj převzala ode mě.