Třinec se zdá být pravým opakem svého regionálního bratra – Frýdku-Místku. Zatímco tam nyní na radnici řešili puč, a obchvat, který má ulevit životu ve městě, se teprve buduje, Třinec má léta stabilní vedení a po dálnici už se čtyři roky zvesela jezdí. „Ano, doprava byla skutečně hlavní bolístkou regionu. Mnozí investoři tady v minulosti ani nechtěli jít, a to jen proto, že tady byla špatná dopravní obslužnost. Velkým problémem byla i bezpečnost – úrazů, nehod a smrtí jsme tady měli nespočet. A dopad na životní prostředí byl také velký – hluk, prach a smrad, byla to hrůza. Všechny ty kamiony jezdily téměř centrem města. A když byly kolony, dokonce se nám třásly zdi úřadu,“ vzpomíná třinecká primátorka Věra Palkovská. 

Vzpomínáte často na dlouhá léta jednání a budování třineckého obchvatu?
Samozřejmě, hodně jsem se o něj s kolegy zasazovala. Tady na tomto gauči se vystřídalo nejméně sedm ministrů. Nedám na něj dopustit – na gauč, který je tady už třicet let, i obchvat. (směje se) Začal se stavět v roce 2006, a než se dostavěl, během jedenácti let se ve funkci vystřídalo jedenáct ministrů. Jedenáct! Kvůli jedenácti kilometrům cesty! Třinecký obchvat bude už navěky spojen s tímto číslem. Byla to pro mě obrovská škola života. Takový projekt je něco, co vás posune dál.

Co na tom bylo nejtěžší? Prosadit jej? Vykoupit pozemky?
Přesvědčit Prahu, že bez cesty to nejde, bylo o nervy. Celou jednu skříň v kanceláři jsem donedávna měla plnou zápisů a podkladů o I/11. Všechna ta setkání s tehdejším premiérem Topolánkem a dalšími premiéry a ministry… Je to až k neuvěření. A pak začala druhá složitá etapa – výkup pozemků. Někteří vlastníci se velmi bránili změně prostředí, ve kterém žili. Navíc část vyvolaných investic jsme museli vzít na svá bedra, aby vůbec Brusel na obchvat dal dotaci.

Ani samotná realizace nebyla hladká, viďte…
V jednu chvíli se portugalská firma sebrala a odešla ze staveniště! To bylo šílené. A tak jsme museli přesvědčit ministra dopravy, aby přesvědčil portugalskou velvyslankyní, ať přesvědčí představitele firmy, aby se vrátili na stavbu. Na to nikdy nezapomenu. Nakonec to dopadlo dobře. Když se láme chleba, projeví se mezilidské vztahy. Nakonec nám ještě majitel té portugalské firmy při otevření obchvatu věnoval zhruba metrovou panenku Marii, která po obnově poputuje do kostelíka v Gutech.

Nyní město čekají další výzvy a řada z nich se opět týká dopravy. Stále vás to v čele Třince baví?
Za prvé, nejrůznějších nabídek posunout se do Prahy bylo mnoho. Vážím si jich, ale ani náhodou – moje místo je v Třinci. Člověk má dělat jednu práci a sedět na jedné židli. Za druhé, ano, baví. Hodně lidí se mě ptá, jestli už z toho nejsem po všech těch letech unavená, ale opak je pravdou. Ono je to jako se zahradou a Třinec pro mě je zahrada. Když jsem začínala, navíc se třemi malými dětmi, bylo třeba planýrovat, potom něco zasadit a teď jsme v nejlepší fázi, kdy už začínají být vidět plody a je třeba zvelebovat. A zvelebování Třince mě pohání kupředu. Hlavně zprvu to bylo těžké – nebyla kanalizace, nebyly cesty, zato vysoká nezaměstnanost. Starost o město je ale nekončící proces. Zjišťujete, co všechno je potřeba, napadají vás nové myšlenky a cíle. Chci tady pracovat a starat se o město, dokud mě tady lidé budou chtít a dokud budu mít touhu, chuť a sílu věci měnit. A to zatím mám. I proto mi manžel říká, že se neoženil jen se mnou, ale i s Třincem.

A jaké máte s městem-zahradou další plány?
Jablunkovská, její propojení s Lidickou, zvelebení betonárky na Jablunkovské, pořád je tady ještě tolik hnízd, která bych chtěla zvelebit. Doprava je mi blízká. Možná i proto je mým velkým snem Via Sosna, propojení centra se Sosnou.