Marie Peterková se narodila 13. ledna 1905 v obci Cisiec v Polsku, v západní části Beskyd. Když jí byly tři měsíce tak se její rodiče, kteří zde hospodařili jako rolníci, rozhodli přestěhovat do vesnice Guty, kde zakoupili pole a hospodářskou usedlost. Do obecné a měšťanské školy chodila v nedalekých Smilovicích. V roce 1923 se provdala za Rudolfa Peterku a záhy po svatbě se odstěhovali do Třince. Narodily se jim dvě dcery. Její manžel byl zaměstnán jako hutník v Třineckých železárnách, ona sama pracovala rovněž v železárnách v kantýně, a to až do důchodu. Její manžel zemřel v roce 1971. Marie Peterková dnes bydlí v Bystřici nad Olší u své vnučky.

Koncem října 1942 byla začleněna do partyzánského oddílu operujícího v Beskydech. Jeho velitelem byl Jan Kiedroň. Zde plnila mladá Marie Peterková úlohu kurýra. Jejím úkolem bylo roznášet tajné zprávy dalším partyzánským jednotkám a skupinám, které operovaly na území Třinec – Líštná, Stožek, Čantoryje, Kozubová, Ostrý, Košařiska. Partyzánský oddíl působil na velkém území počínaje Karvinou, přes Frýdek-Místek až po Mosty u Jablunkova. 11. března 1944 byla zatčena gestapem a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück. „Pracovaly jsme v muničním skladu na opravách dělostřeleckých beden, do nichž se vkládaly granáty. Je pravda, že jsme tu práci nenáviděly, a že jsme občas vyrobily zmetek. Stačilo jen hřebík zatlouci o kousek dále a náboj tam již nešel vložit. Bylo to však velmi nebezpečné a společně s ostatními vězeňkyněmi, které byly z různých evropských zemí, jsme měly velký strach. Pracovalo se za trochu polévky, což by se dnes polévkou nedalo nazvat, ale bylo to jediné jídlo, které jsme dostávaly,“ prozradila Peterková.

Vzpomíná si také na osvobození koncentračního tábora v dubnu 1945, které bylo jejím nejšťastnějším dnem. „Děkuji dodnes Bohu, že jsem přežila,“ říká se slzami v očích. Marie Peterková i přes vysoký věk čte denní tisk, zajímá se o politické dění a život v obci, dívá se na televizi, kde má své oblíbené pořady. „V Bystřici jsem spokojena, líbí se mi tady, občas mě navštíví někdo ze známých, i když kamarádky nemám, všechny zemřely. Co se mi nelíbí? Že stárnu, to se mi nelíbí. Nohy mi už neslouží jako dříve, teď již ani nezajdu do místního katolického kostela,“ posteskla si Peterková.

„Když má člověk 100 let, tak to ještě nic není, je to normální, řekla bych. Ale mi je 104! Od loňského jara mi to ale nějak nefunguje a hodně zapomínám, vlastně mám i problém poznat příbuzné, rodinu. Jde to s kopce, no ale ještě vím, jak se jmenuji,“ říká s úsměvem Marie Peterková. „Jaké mám oblíbené jídlo? To je jednoduché, jsou to bramborové placky pečené na plotně a jí se buď s cukrem, nebo se smetanou. I když mě žaludek někdy zlobí, mám pořád chuť k jídlu,“ prozradila oslavenkyně. „Recept na dlouhověkost je žít spořádaným životem a pořádně pracovat. Také jsem byla někdy nemocná, ale nemoci se mi většinou vyhýbaly. Po válce jsem byla zdravotně velmi špatná, přímo z koncentračního tábora Ravensbrück jsem s dalšími vězeňkyněmi byla přesunuta do sanatoria ve Švédsku a odsud po půlročním léčení zpátky domů. Jinak se mi nemoci jakoby vyhýbaly, za svůj dlouhý život jsem byla na jediné operaci slepého střeva,“ uzavřela Marie Peterková.

PETR MAJER