Jak to tedy s tou jógou vlastně začalo?

Bylo mi sedmnáct a byla jsem ve čtvrtém ročníku gymnázia. Při rozhodování, jak se na maturitu nejlépe připravit, jsem usoudila, že nejlepší přípravou bude, když začnu cvičit jógu a naučím se správně relaxovat. Cvičení mě moc bavilo, začala jsem jógu studovat více a po čase tak získala i mezinárodní certifikát cvičitele Jógy v denním životě. Jóga pro mě není hodina gymnastiky denně, ale styl života.

Existuje mnoho definic jógy, která není pouhým kultem těla. Předáváte dál své poznatky této metody?

S manželem, který má jógu ve stejné oblibě, jezdíme pravidelně do Indie pracovat jako dobrovolníci, načerpat novou inspiraci i pokročit ve svém poznání. Není jednoduché vše zorganizovat, ale daří se nám si věci zařídit, abychom mohli vždy odjet zhruba na půl roku. V Indii jsem už prožila téměř dva roky svého života. Doma v Česku vedeme s manželem v týdnu kurzy pro veřejnost, kde chodí pravidelně podle místa kurzu od 20 do 50 cvičenců. Vedeme společně také víkendové semináře zpravidla v Jógovém centru ve Střílkách i oblíbené týdenní pobyty. Lektorování kurzů se věnujeme jako dobrovolníci, výtěžek jde na podporu humanitárních projektů v Indii, kde je jedno z hlavních sídel organizace Jóga v denním životě.

Přijala jste pracovní nabídku v Dobrovolnickém centru ADRA ve Frýdku-Místku. Co všechno bylo vaším hlavním úkolem?

Mým hlavním úkolem bylo získávání a školení mladých dobrovolníků pro práci ve studentském dobrovolnickém klubu. Během roku se podařilo zapojit do klubu téměř šedesát středoškoláků z dvanácti škol ve Frýdku-Místku a okolí. Studenti chodili pravidelně na dětské oddělení frýdecké nemocnice, zpívali nemocným v Gaudiu - léčebně dlouhodobě nemocných. Dále připravovali hry pro děti se zdravotním omezením z klubu Míša, zorganizovali orientační závod pro klienty Náš svět z Pržna – a dokonce zorganizovali tábor pro děti z dětského domova v Mukačevu na Ukrajině a mnoho dalšího.

Procestovala jste spoustu etnicky pestrých a pro nás nevšedních zemí. Můžete nám je popsat?

Poprvé jsme se s manželem vydali do Indie v roce 1995. Protože jsme neměli peníze, jeli jsme autobusem. Jedenáct dní tam, jedenáct dní zpátky. Velmi zajímavé to pro mě bylo od Turecka. Cesta kolem Araratu k íránským hranicím, průjezd nádherným bohatým Íránem, úžasným pustým Pákistánem a cesta Indií. Dnes se situace změnila a necestovala bych už tímto způsobem. Před těmi zhruba patnácti lety byly třeba úplně všechny billboardy v Indii malovány ručně. Každá reklama na Pepsi originál, bylo to zábavné sledovat. V Pákistánu jsme se zase všichni popadali za břicho při přejezdu kolejí. Tam, kde často nebyla ani silnice, byla vždy u přejezdu značka. Ručně ustřižený nebo ulomený plech a na něm ručně vyobrazena mašinka s vagonkem. Každá nenapodobitelný originál. V některých částech jsou vzácné deště, takže se plech někdy vyměnil za chlebové placky. Navštívila jsem festival, který se konal na počest položení základního kamene Výzkumného a vzdělávacího centra v Jadanu. Prostředí a lidé mě nadchli natolik, že jsem se do tohoto centra začala vracet jako dobrovolník i na další pobyty. Ale nyní již lítám letadlem.

Víte předem, v jakém dobrovolnickém centru budete pracovat a co vás tam čeká?

Pobyt v centru je pokaždé jiný, protože dopředu netuším, kde budu pracovat. Pomáhala jsem na stavbě jako asistent statika, potom v nemocnici jako zubní asistentka i jako mzdová účetní. Z posledního pobytu jsem se vrátila v srpnu 2010, byl to krásný ale náročný pobyt. Užili jsme si i na Indii rekordně vysoké teploty. Byl to nejteplejší rok za posledních deset let. Teploty se ve stínu vyšplhaly k padesáti stupňům. K tomu nedostatek vody. A o nepohodlí je postaráno. Naštěstí v tom člověk není sám. Těžké podmínky dokáží lidi stmelit a vznikají přátelství, která jsou navždycky.

Co vás na těchto cestách překvapilo, potěšilo, z čeho mrazilo?

Dříve mě dost psychicky zatěžovaly přejezdy hranic. Vyžadování úplatků za to, že celník splní svou povinnost. Překvapilo mě, že dříve tuto praxi neznali v Íránu ani Pákistánu či Indii. Jak je to dnes, nevím. Kéž by to bylo stejné. V Evropě naštěstí hranice padají a celníci snad dostanou práci, kde doufám objeví i morálnější způsob obživy. V Íránu mě udivilo, že téměř nikdo nevypínal motor. Ono tehdy palivo pro autobus na cca 1 000 km + velké kanystry vyšlo na zhruba 3 dolary. Být pumpařem v Íránu asi muselo být zaměstnání podporované státem, anebo jen pro chudé a nenáročné.

Jak se vaše práce slučuje s běžným životem, rodinou?

Na vysoké škole trvali na tom, abych se naučila skvěle házet oštěpem, vrhat koulí do dálky, skákat přes překážky a běhat jako vítr…samé důležité věci pro klidný, harmonický život a výkon povolání. Naštěstí mě má můj manžel rád, podporuje mě, proto je vše v nejlepším pořádku.

Mnoho cestujete, máte nějakou dovolenou snů? Případně, kde se cítíte nejlépe?

Je dobré si položit otázku – Co hledáme na dovolené snů? Co je ten důvod, proč sníme o prosluněné pláži, lehátku a slunečníku a nemůžeme se dočkat dovolenkové sezony? Vnímám to tak, že každý podvědomě hledá klid, vnitřní uvolnění, spokojenost a naplnění. To jsou ale všechno vnitřní hodnoty, které nám pak iluzorně nabízejí v reklamách cestovní agentury, že je můžeme získat či koupit na určitých místech na zemi. Existuje i jiný přístup, že si tyto hodnoty starostlivě pěstujeme v sobě jako vzácné květinky na zahrádce. K vaší otázce tedy – i když se ráda někde podívám, jsem více ten „zahradník“. Odstěhovali jsme se s manželem na Čeladnou a vybrali jsme si dům stranou od centra obce. Tím jsem získala mnohé a teď si nedovedu představit, že bych třeba měla jet někdy na lyže, když tu máme sněhu tolik a tak dlouho, že jsem víc než uspokojena jen tím. Krásné hluboké lesy Beskyd a čistá voda v potocích je další fenomén, o kterém si může velká část světa nechat jen zdát. Jsem spokojena s tím, co mám. Mnozí lidé rádi jezdí do turistických center a vidí naplnění ve vzrušení a vyvádění. To mi ale připadá jako jízda na řetízkovém kolotoči. Ta je skvělá…tak pět minut. Když se hlava točí déle, každý začne zelenat, nemůžete být na kolotoči do konce života.

Jaký máte názor na dnešní konzumní život?

Mělo by se více přemýšlet o morálce. Třeba hromadění bohatství. Na této planetě nic nepřibývá, z vesmíru přiletí maximálně několik kilo meteoritů. Je tu jedno bohatství a jediné, co se může s ním stát, že se změní ruce, které jej drží. Když se zveřejní seznam nejbohatších lidí, kteří každý rok mají více a více, naskočí mi husí kůže, protože to jen znamená, že někdo má zase méně a méně. Seznam nejbohatších lidí je pro mnohé seznam polobohů, pro mě je to seznam pochybných individuí, kteří jsou mistry v tom vyrazit majetek jiných šikovně do své kapsy. Jsem zastánce poctivé práce za poctivou cenu. To, jak se bohatství všech přesouvá do rukou jedinců, je ostudné. Víte třeba, jaká je průměrná časová perioda mezi tím, jak umírají děti na to, že nemají co jíst a pít? Napovím, jsou to sekundy. Myslíte, že jejich rodiče se nesnaží pracovat? Jak to, že si nemohou koupit kousek půdy? Než dočtete další odstavec, zemře další. To je pro mě důsledek například nemorálního chování, co se týká hromadění bohatství. Je mi jasné, že těžko mohu změnit chování afrických politiků nebo třeba amerických, evropských obchodníků a spekulantů. Ale nemusím se tak chovat já – a toho se držím.

Kdy usínáte s vědomím, že jste prožila plnohodnotný den?

Když jsem zvládla všechna svá cvičení a cítím vnitřní klid, rovnováhu, naplnění a povznesení. Cvičení je celý den v tom, jak zvládám povinnosti i volný čas. Jestli mám svůj život před očima a svobodně kráčím nebo se plácám v proudu nahodilých událostí, které mě pak večer vyplaví na břeh a vyčerpaná mohu jít spát – tehdy mnoho spokojena nejsem.

Určitě každý z nás se má nad něčím zamyslet. Jak se na to díváte z vašeho pohledu?

Život vidím tak, že i když má každý jiné výchozí podmínky, vlastnosti, schopnosti a možnosti, přesto každý touží po štěstí a spokojenosti. Navzájem se lišíme v tom, kde a jak toto štěstí hledáme. Čím více jej hledáme ve světě, tím více se podobáme člověku na kolotoči, kterého odstředivá síla vynese do výše a za chvíli se mu začne točit hlava a zvedat žaludek. Čím víc hledáme klid a rovnováhu v sobě, jako bychom se blížili ke středu kolotoče, kde už je odstředivá síla stále menší a menší a uprostřed není žádná. Tehdy přichází rovnováha, spokojenost a jak říká jedno sanskrské rčení „santosha sada sukhí“ – spokojenost je nejvyšším štěstím. Další rčení mluví o tom, že zpravidla nehledáme štěstí jako takové, ale důvody proto, abychom byli šťastní. Poselství by mohlo pak znít: „Nešlo by to tedy jen tak – bez důvodu?“

Kdyby jste měla možnost narodit se podruhé - co byste změnila?

To je dobrá otázka – myslím, že na ni budu znát správnou odpověď, až umřu. Tak se mě zeptejte pak. Nezapomeňte!