„Jsem strojař konstruktér v předčasném důchodu," vyprávěl osmašedesátiletý muž, jehož celoživotní zálibou je dřevo. Je sochařem i lidovým umělcem zároveň. „Řezbář nejsem, pro mě je řezbařina trápení," poznamenal Josef Kozel. Materiál pro svou tvorbu občas nachází třeba ve zpustlém ovocném sadu. „Kde je džungle, tam je to pro mě nejlepší," usmál se lidový umělec. Při akci Vánoční dílny pro děti a dospělé, která se konala v polovině prosince v Lidovém domě v Místku, se pochlubil ukázkou větších samorostů i ,drobotin´, která ukázala, že umí objevit krásu i v nemocném dřevě. „Každé zlo přináší nějaké dobro," míní Josef Kozel.

Díky jeho šikovnosti mohli návštěvníci Lidového domu obdivovat třeba stádo miniaturních slonů. Záleželo jen na tom, jakou má kdo představivost. „Samorost je široký pojem. Je to vlastně všechno, co samo roste. A je o tom, vybrat si něco, co se líbí nebo co se hodí k nějakým sestavám," pravil Skaličan, jenž rád mluví o anatomii dřeva. „Znal jsem samorostáře, který už při nálezu v lese věděl, co to bude. A i mně se poslední dobou zdá, že už to vím čím dál častěji," pochlubil se Josef Kozel.

Dřevo často střídá – někdy se mu zalíbí jabloň, jindy je to smrkový kořen, lípa, hruška. Jeho nejběžnějšími pracovními nástroji jsou nůž na loupání kůry, na záhyby či na žlábky, dále dláto na vyšpárání nečistot, používá však i motorovou pilu a sekeru. Josef Kozel mívá pravidelné výstavy, sám ale naznačuje, že uvažuje i o tom, že by své zkušenosti velice rád nějak předal nejmladší generaci. „Rád bych o tom vyprávěl dětem ve školách, aby se našli noví talenti. Byl bych ochoten udělat i nějaký výlet do lesa, něco jako workshop," konstatoval Josef Kozel.