Její obrazy ze života našeho lidu od těch nejstarších dob dýchaly na nás tak vesele i prostě a trochu „ladovsky“. Měla ráda děti a vůbec mládež, jak sama říkala, mezi nimi omládne. Měl jsem to štěstí, že jsem ji před deseti lety s mou vnučkou Lucií navštívil v jejím ateliéru a vzal jsem sebou i kameru kolegy J. Kupčáka. Vnučka obdivovala její obrázky stejně jako já, ale svým dětským pohledem. Na její otázku: „Jak malujete paní malířko?“ Eliška Servátková s úsměvem odpověděla: „Víš, Lucinko, já když jedu vlakem, tak mám na očích černé brýle. Všímám si lidi okolo, zapamatuji si jejich obličeje a pak je doma dokreslím.“

Vnučka si také všimla mnoha keramických sošek a výtvorů ve skříňce a obrátila se na malířku s otázkou: „Také se věnujete keramice, jako já? „To víš děvenko, jak jsem byla mladá, ráda jsem pracovala s hlínou a dělala si figurky. Pak jsem je zanesla k panu Weisovi, co vypaloval u frýdeckého parku kachličky, a tak jsem začala s keramikou.“

Když bylo Elišce Servátkové devadesát let, připravilo jí město a Muzeum Beskyd velkou slavnost na druhém nádvoří zámku, kde ji přišlo blahopřát mnoho stovek lidí v čele s primátorkou Evou Richtrovou. Přišla také národopisná skupina Ostravica se svými zpěvy a tanci a účastníci si mohli prohlédnout i její výstavu v galerii zámku. Malířka Servátková děkovala všem se slovy: „Zase se setkáme, až mi bude sto let.“ Ale už se toho nedočkala.

Tato oslava i její skromný život a obliba u veřejnosti iniciovala filmového amatéra Eduarda Mocka k tomu, aby s ní natočil dokument, který byl na celostátních přehlídkách filmových amatérů oceňován – naposled v listopadu v Ostravě. Film se názvem Eliška Servátková byl před uvedením pokřtěn v Národním domě za přítomnosti Elišky Servátkové před dvěma roky.

Vilém Vlk