Osmdesát tisíc jmen českých a moravských Židů, kteří za nacismu zahynuli, je jako „memento budoucím generacím“ ručně vepsáno na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze (1535). Jsou mezi nimi i jména čtyř obětí, u kterých je jako místo jejich posledního pobytu uvedena obec Baška, u dalších dvou Hodoňovice.

I když v obecních kronikách ani na pomnících obětem II. světové války v Bašce ani v Hodoňovicích jejich jména vůbec nenajdeme, neměl by být jejich tragický osud, stejně jako dalších umučených a popravených občanů za II. světové války, zapomenut.

Z Hodoňovic to byla Goldklangová Regina (1878) a její dcera Goldklangová Anna (1906), které až do své násilné deportace v září roku 1942 bydlely v rodině pana Květného v Hodoňovicích – Kamenci.Předseda židovské náboženské obce bydlel v Bašce. Z Bašky to byl prokurista bašské Cihelie Pavel Steinschneider. Skutečnost, že byl také předsedou frýdecké židovské náboženské obce, lze doložit z textu almanachu Ve stínu frýdecké synagogy, které v roce 2000 vydalo Muzeum Beskyd. Autor Jaromír Polášek zde mimo jiné uvádí: „Synagoga byla vypálena zfanatizovanými místními mladíky německé národnosti v noci z úterý 13. června na středu 14. června 1939. Frýdecká Židovská obec požádala Městský úřad ve Frýdku o její obnovení. Byla vytvořena komise, která měla stav synagogy a její případnou možnost obnovy posoudit. Komise rozhodla, vzhledem k vážnému nebezpečí hrozícímu ze zřícení stávajícího torza, ale zřejmě především pod tlakem německých úřadů, synagogu neobnovovat, ale zbořit.

Vyjádření došlo frýdecké náboženské obci. Doručenku obdržel Obecní úřad v Bašce 26. června 1939, který ji prostřednictvím svého obecního posla okamžitě doručil předsedovi frýdecké židovské náboženské obce Pavlu Steinschneiderovi, který měl trvalé bydliště v Bašce.“

Židovská rodina Salomonowiczových bydlela v Bašce v č. p. 193. Ve svých vzpomínkách Libuše Karasová uvádí: „Rodina Salomonowiczova bydlela od roku 1938 až do svého zatčení v domku mých rodičů, manželů Hrubých, kteří jim poskytli jednu místnost se samostatným vchodem. Obě rodiny vařily společně. Snad jen bratr Salomonowicze, který za první republiky vlastnil ve Vítkovicích kavárnu Modrá hvězda, mohl hovořit o štěstí.

Při násilné deportaci v září 1942 se mu podařilo jako jednomu z mála vězňů z transportu uprchnout. Dostal se k naší armádě v Sovětském svazu, bojoval na východní frontě a v roce 1945 se vrátil do Československa. Mého otce Bohdana Hrubého vyslýchalo gestapo, byl obviněn ze sympatií a napomáhání Židům.“

Ještě dnes si na desetiletou Editu vzpomíná jeden z jejích spolužáků. Edita Salomonowiczová (l. l. 1930) navštěvovala od roku 1938 bašskou obecnou školu, vyšší vzdělání bylo již na počátku války židovským dětem zakázáno, německé školy již tehdy navštěvovat židovské děti nesměly.

Jeden z jejích tehdejších spolužáků PhDr. Alfons Březina, bašský rodák a pozdější ředitel Muzea revolučních bojů v Ostravě, si vzpomíná, že to byla velmi milá a hodná žákyně, která byla u svých spolužáků velice oblíbena. Rozhodně si nemyslím, že by jí někdo z žáků, ale ani z učitelů nějak ubližoval, spíš jsem přesvědčen, že jsme se jí snažili pomáhat. Vzpomínají si na ni i pamětníci, kteří tehdy bydleli v ulici, která vedla k nádraží „U strusky“, kde spolu se svými rodiči bydlela. Na osud Židů, jejichž místem posledního pobytu byla Baška a Hodoňovice, odpověděla dopisem ze 4. 10. 1999 PhDr. Anita Franková, kurátorka archivu dějin holocaustu Židovského muzea v Praze. „Všichni židovští občané z obcí Baška a Hodoňovice byli deportováni transportem ze shromaždiště v Ostravě, jejich transport přijel do terezínského ghetta 18. září 1942. Anna a Regina Goldklangovy, patrně matka s dcerou, a Salomon, Zdeňka a Edita Salomonowiczovi, rodiče s dcerou, byli deportováni z terezínského ghetta transportem do Malého Trostince, pouhé čtyři dny po svém příjezdu. Prošli patrně pouze povinnou karanténou, z níž byli posláni dále. Malý Trostinec byl likvidační tábor na území Běloruska. Až na několik výjimek byli deportovaní ihned po příjezdu zastřeleni v nedalekém lese Blahowština a naházeni do hromadných hrobů. Z 1000 účastníků transportu přežila jedna osoba. Všichni zahynuli 22. 9. 1942.

Pavel Steinschneider (8. 11. 1880) byl deportován z Terezína transportem do polského vyhlazovacího tábora Treblinka. Jednalo se o jeden z transportů starších vězňů, všichni zahynuli ihned po příjezdu v plynových komorách (22. 10. 1942). Z 2018 deporto­vaných transportem nikdo nepřežil. Dvanáctiletá Edita Salomonowiczová byla nejmladší obětí II. světové války, která bydlela v Bašce. Pavel Steinschneider, prokurista bašské Cihelie, podle vzpomínek pamětníků, velmi slušný člověk, který jak lze doložit z kroniky Spolku chovatelů poštovních holubů v Bašce, patřil také k zakladatelům a podporovatelům tohoto spolku.

I když se tyto bašské a hodoňovické oběti holocaustu v těchto obcích nenarodily a prožily zde jen poslední roky svého života, neměly by být ani ony zapomenuty.

FRANTIŠEK VANÍČEK