„Měl jsem ten den na dvanáct šichtu ve stěně jako kombajnér,“ uvádí vysloužilý horník a báňský záchranář. Původem kluk od Karlových Varů zlákaný náboráři na šachtu velkými penězi i sociálními jistotami. Učí se pro Důl 1. Máj, na jeho závod Barbora nastupuje jako důlní zámečník, poté dělá havíře v rubání a v lednu jednaosmdesátého končí kurz dobrovolného záchranáře.

V prvomájovém průvodu (komunistické frašce prý na oslavu práce) ho vedoucí přemlouvá, ať jde první květnový víkend na šichtu. „Už od brány jsem viděl výjezdové autobusy a místo na rubáňový úsek spěchal na záchranku,“ líčí Luboš. Dole ve 40. sloji Prokop v bloku 40 403 hoří. Hasit se ale nedaří, ve volnu totiž jsou zavřeny hlavní ventily a voda v požárních rozvodech nemá potřebný tlak.

„Turbex taky nepomáhal,“ popisuje pamětník pokusy o zdolávání havárie pěnovým generátorem. Během uzavírání oblasti hrázemi nastává obrovský výbuch, tlaková vlna, plameny i trosky zasahují záchranářské čety. Pohybuje se tam skoro šedesát chlapů včetně ředitele dolu Rudolfa Stani. Ten a šest záchranářů – Jan, Lubomír, Petr, Karel, Leopold, a Władysław – jsou zraněni smrtelně.

„Polítali jsme si ve vzduchu,“ popisuje se čtyřicetiletým odstupem Luboš svůj vůbec první záchranářský zásah. Po explozi je chvilku bez sebe, s nabytím vědomí si připomíná výcvik i zásady úniku do bezpečí po „dobrých větrech“. Pomáhá ještě umírajícímu kolegovi Władkovi, že má sám ošklivé popáleniny, zjišťuje až na ošetřovně. Měsíc pak leží na popáleninové klinice v Ostravě-Zábřehu.

„Honzu nenašli, zůstal tam jako jediný a už ho nikdo nevytáhne… “ pokračuje jeden z více než dvaceti poraněných havířů. Své přežití nazývá velkým štěstím. Do práce se Luboš vrací skoro po půlroce a od února dvaaosmdesátého se stává báňským záchranářem na závodě Barbora na plný úvazek. A za ženu si časem bere Renátu z lampovny, která na důl přichází jen dva dny po neštěstí.

„V srpnu pětaosmdesátého jsme si polítali znovu,“ říká záchranář. Hovoří o dalším výbuchu metanu na Dole 1. Máj, po němž přichází o pět ze sedmi chlapů ve své četě (tři mrtví, dva po úraze vyřazení ze šachty). Zasahuje i v říjnu devadesátého roku zase ve 40. sloji Prokop, kde po explozi umírá dokonce třicet kamarádů horníků; je vůbec to největší „porevoluční“ důlní neštěstí v republice.

„Člověk si uvědomí, že ty peníze na nafedrované tuny a vyražené metry nejsou všechno!“ konstatuje nyní pětašedesátiletý hornický důchodce. Za zásah před čtyřiceti lety má dokonce vysoké státní vyznamenání. Profesi záchranáře zůstává věrný až do odchodu z havírny. Adrenalin potřebuje stále, proto – se svolením ženy – teď jezdí na motorce, menším chopperu dvousetpadesátce.