Kliknutím zvětšíteHelena Steblová se narodila 8. března 1925 v Bystřici-Košařiskách. Její otec pracoval v Třineckých železárnách, maminka se starala o domácnost a malé hospodářství. Navštěvovala českou obecní školu a poslední rok měšťanské školy v roce 1939 absolvovala již polský, vzhledem k tomu, že české školy byly od října 1938 do září 1939 zavřeny. Tehdejší Těšínsko bylo v říjnu 1938 anektováno Polskem.
Vypuknutím 2. světové války byla Bystřice začleněna do Německé třetí říše a její rodiče byli přinuceni přijmout Volkslistu č. 3, Slezskou národnost. Heleně hrozilo, že bude vyvezena na nucené práce do Německa, ale naštěstí se jí podařilo najít práci na statku u místního sedláka Goryla, kde pracovala jako služebná. Ke zlomu v životě rodiny došlo na počátku roku 1944. „Tehdy se u nás doma objevil těžce raněný partyzán, který se ptal na paní Samcovou z blízkého Hrádku ve Slezsku. Otec se mu podíval na zraněnou ruku, která byla prostřelena a zanícená. Zranění bylo natolik vážné, že mu hrozila smrt,“ vzpomínala Steblová před časem.
„Otec se rozhodl, že požádá o pomoc lékaře z Třince doktora Soroku, o kterém věděl, že pomáhá partyzánům. Bylo mi tehdy 18 let a měla jsem strach. Vzala jsem si brýle, aby mě nikdo nepoznal a jela jsem do Třince na kole. Doktor Soroka se na nic nevyptával a slíbil, že k nám přijede večer. Slovo dodržel a přijel společně s paní Samcovou. Podíval se na těžké zranění a rozhodl se okamžitě operovat. Operace se uskutečnila v těžkých podmínkách, na otomanu v kuchyni, za nedostatku světla, kdy se svítilo petrolejovou lampou. Zraněnému partyzánu amputoval ruku. Byl to pro mě otřesný zážitek,“ dodala Helena Steblová.
Helena Steblová s manželem a dětmi.
Partyzána poté umístili do podkroví na půdu a dali mu hůl. Když bude něco potřebovat, aby na ně zaťukal. Všichni měli strach, aby nedošlo k prozrazení. Stávalo se totiž, že ťukal v době, kdy u nich byla návštěva a to bylo nebezpečné. Po čtrnácti dnech pro zraněného partyzána přišli jeho spolubojovníci. Teprve po válce se Helena Steblová dozvěděla, že se jednalo o partyzána, který byl z Košařisk a jmenoval se Jan Heczko a byl členem partyzánské skupiny Nad Olzou. Nedlouho po jeho odchodu byla Helena, její otec i maminka zatčeni gestapem a odvezeni do Těšína.
„Vyšetřovali nás na gestapu. Byla jsem naivní, když jsem viděla dvacetiletého gestapáka a myslela si, že mě přece nebude bít, jsem děvče, jsme stejně staří… Bil mě býkovcem po celém těle, přes ruce, přes nohy, stáhl mi kalhotky, bylo to hrozné. Bili i mé rodiče, maminka byla zbita do bezvědomí, pak na ní vylili kbelík vody a znovu bili…,“ vzpomínala dále Steblová.
Tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra předává vyznamenání paní Heleně Steblové.
„Následoval transport, moje maminka byla odsunuta do Mysłowic v Polsku, tatínek byl transportován do koncentračního tábora Gross-Rosen a odsud do Sachsehausenu, kde byl v únoru 1945 zastřelen. Bylo mu 44 let. Mě odvezli do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. I dnes si vzpomínám, že jsem dostala půl ručníku, mýdlo a dřeváky. Ubytovali nás ve velkém dřevěném baráku, tři pryčny nad sebou a těsně vedle sebe. Bylo nás tam namačkáno několik stovek. Byla jsem zaměstnána v nedaleké muniční továrně, kde jsem opravovala dřevěné bedýnky od munice. Za práci jsem dostala skývu chleba, který se chlebem ani nedal nazvat, byly v tom piliny, celý tmavý a tenké kolečko salámu. Kdo z vězňů nepracoval, tak dostal jen ten chléb. Bylo to jediné jídlo,“ přibližovala pamětnice druhé světév války.
Těžkosti snášela dále. „Stalo se mi, že mi někdo v noci ukradl dřeváky. Byla jsem bosá a vezměte si, že každý den ráno byl nástup – apel, ve čtyři hodiny, protože nás každý den počítali. Dřeváky se daly koupit v místním skladu, jenže za chléb. Měla jsem hrozný hlad, ten kousíček chleba jsem si rozdělila na dvě půlky, půl na večer a půl na ráno, ale bez bot se nedalo žít. Přeřadili mě do místní kuchyně, kde jsme vařili pro vězně jídlo, pokud se to dalo vůbec nazvat. Jednalo se o nasekanou krmnou řepu, která se vařila ve velkém, 300 litrovém kotli. Někdy přivezli mrtvého koně z fronty, bylo to odporné, ale také jediné, co jsme měli. Jíst se muselo, bylo to strašné, k tomu všemu zima, která tento rok nastoupila velmi brzy. No a život v táboře nebyl také jednoduchý. Hlavně to byl velký hlad, v táboře byste nenašel kousek trávy nebo kořínku, lidé vše snědli. Hodně mi vadilo, že jsem se nemohla domluvit, byly zde vězeňkyně snad ze všech evropských států, Francouzsky, Maďarky, Rumunky, každá hovořila jinak. Měla jsem štěstí, že tam byla i jedna dívka z Orlové, jmenovala se Kempná. Spřátelily jsme se a život byl trochu snazší. Byly Vánoce, Štědrý den, tak jsme si udělaly z chleba a bramboru takový symbolický chlebíček a vzpomínaly jsme na vánoce před válkou. Bohužel Němci ji jednoho dne zastřelili. Nikdy na ten den nezapomenu,“ vracela se ve smutných vzpomínkách na nacistická zvěrstva.
Teprve po válce se dozvěděla, že její rodinu udala sousedka. V roce 1946 se provdala za Adama Stebla. Bydleli v rodinném domku v Bystřici nad Olší, kde se jim narodily čtyři děti. V roce 1959 nastoupila do práce v Třineckých železárnách, kde pracovala až do svého důchodu v roce 1979. Je nositelkou ocenění Osobnost Bystřice, které jí bylo uděleno v roce 2009. Tehdy jsem se jí zeptal, co by chtěla vzkázat, především mladé generaci? „Zažila jsem toho ve svém životě hodně, bohužel i utrpení, hlad, ponížení… Dnes se nám žije dobře, jsou plné obchody a i přesto jsou někteří lidé nespokojeni. Chci tím říci, abychom si vážili toho, co máme. K tomu jsem vždy vedla své děti, vnuky i pravnuky. No a také bych chtěla říci, že je třeba umět odpouštět, což ale neznamená, že musíme zapomenout. Válka byla krutá a dodnes se nemohu smířit s tím, že můj otec zemřel tak mlád, ve svých 44 letech,“ pokračovala Steblová.
V roce 2012 bylo paní Heleně Steblové uděleno jedno z nejvyšších vojenských vyznamenání Záslužný kříž ministra obrany České republiky III. stupně za její statečný postoj a záchranu lidského života. Ocenění převzala u příležitosti Dne válečných veteránů u Památníku na pražském Vítkově od tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry
Za statečné občanské postoje v době okupace jí byla v roce 2018 udělena Cena Václava Bendy. Paní Helena Steblová, jejíž život byl poznamenán nesmírným utrpením, kterým prošla v době 2.sv. války, zemřela v pátek 16. dubna 2021 v třinecké nemocnici ve věku 96 let. Čest její památce!
Petr Majer, předseda ČsOL jednoty Frýdek-Místek
33
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
