Čtvrtek 21. srpna (den olympijského závodu) – Tak, a je to za mnou. Kdyby mi někdo před olympijským závodem řekl, že si zajdu osobní rekordy celkem na třech tratích – 5 km, 10 km a 20 km, brala bych to všemi deseti. Kdyby mi ale ten dotyčný zároveň tvrdil, že po takovém výkonu skončím celkově až dvacátá sedmá, asi bych to brala jako dobrý vtip. Takže teď ležím v posteli, je mi trochu blbě a vlastně nevím, jestli mám být spokojená, nebo ne. Co mě určitě těší, je skutečnost, že jsem byla ve startovním poli nejmladší, a že toto určitě nebylo moje poslední slovo.

Ráno jsem se probudila a nevěřila jsem svým vlastním očím. Venku se vůbec nerozednívalo, jelikož jsme se přes noc ocitli v jakési prádelně, kde z oblohy přitékaly stále nové a nové proudy vody. Na snídani mi moc nechutnalo, takže jsem do sebe raději nasoukala energetickou tyčinku a tabletu minerálů. Z autobusu, který nás odvezl do Ptačího hnízda, nebylo přes zamlžená okna vůbec vidět. Rozcvičovací stadion plaval pod vodou a naděje na zlepšení nebyla žádná. Ani desetibojařům Šebrlemu a Clayovi, kteří se rozcvičovali společně s námi, nebylo příliš do smíchu.

Po rozcvičení jsem se převlékla ze zcela mokrého oblečení do náhradního a šla si na půl hodiny odpočinout do svolatelny, kde člověk při velkých závodech bohužel musí trávit čas před startem. Příchod na zcela zaplněný olympijský stadion je ohromný zážitek, který bych přála každému. Všechna ta nervozita ze mě kupodivu ihned spadla a v nějaké euforii, která mě přepadla, jsem se po výstřelu zařadila do první skupiny. Tušila jsem, že tempo je lehce nad mé poměry. Věděla jsem, že nejspíš nejednám zcela rozumně, ale couvat dozadu se mi nechtělo. Kolem mě byly samé soupeřky s osobními rekordy o tři a více minut lepšími, než mám já. I přesto jsem si říkala, proč by se s nimi nemělo dát závodit!

Osobní rekord na pátém kilometru mě lehce polekal. I na tváři zcela promočeného trenéra, který na mě čekal u občerstvovačky, jsem viděla obavy. Pak už jsem nasazené tempo svých soupeřek neudržela a poslušně jsem se začala trousit dozadu. Stále jsem ale držela velmi solidní tempo. Pak přišel další osobní rekord na 10 km.

Někde kolem čtrnáctého kilometru to na mě přišlo. Najednou jsem se začala strašně trápit a náhle jsem zpomalovala víc a víc. Závodní okruh začal být kolo od kola delší, kolem mě se zezadu sunula soupeřka za soupeřkou a já se modlila, aby už byl konec. Asi 2 km před cílem jsem se trošku vzpamatovala, takže cíl na zaplněném olympijském stadionu jsem už vnímala. Mísily se ve mně pocity radosti z posunutí svého osobního maxima právě na olympiádě, s trochou nespokojeností nad celkovým 27. místem.

Už v autobuse, při cestě do vesnice, jsem si uvědomila, kolik sil mě tento závod stál, protože se mi začalo dělat pěkně zle. Takže z plánovaného odpoledního výletu do zakázaného města v centru Pekingu nebylo nic a první činnost, ke které jsem se odhodlala, je napsání těchto pár řádků. Je mi tak, že se ani nepůjdu podívat na večerní finále oštěpu Báry Špotákové, na které jsem se moc těšila.

Všechny vás z Pekingu pozdravuji a děkuji všem za podporu. Zuzka