„Samozřejmě s námi budou pětiletá dvojčátka Sabinka a Gábinka,“ popisuje „profesionální“ pěstoun z Frýdecko-Místecka k devátému a desátému dítěti v jeho rodině Syslíků, jak si říkají. Vlastní potomky Ivo s Danielou nemají, rozhodli se rozdávat lásku, křídla pro budoucnost i kořeny pro minulost těm opuštěným.

„Nejprve jsme uvažovali o adopci válečného sirotka z bývalé Jugoslávie, ovšem to tenkrát znamenalo stěhování do Chorvatska,“ vzpomíná Ivo, bývalý horník, jehož havířskou kariéru ukončil úraz nohy. Působil pak v neziskovce „Filadelfie - Přístav Oldřichovice“, kde podporovali další pěstouny a stavěli domy pro pěstounské rodiny. Momentálně pracuje v Diakonii Apoštolské církve.

„Žena je dlouhodobá pěstounka na plný úvazek placená státem. Ale bez přilepšení z mé mzdy se rozpočet domácnosti samozřejmě neobejde,“ pokračuje. Nicméně na poslední valorizaci příspěvků pro rodiny s přijatými dětmi si jaksi nedokáže vzpomenout…

„První byla Míša z mosteckého dětského domova, tenkrát jí byly čtyři roky, dnes je jí třicet,“ vzpomíná pěstoun. Dospělým a samostatným „Syslíkům“ vylétávajícím z hnízda je dnes mezi třiadvaceti a osmatřiceti lety. Žijí s vlastními rodinami nebo sami. Všichni však nadále zůstávají s Ivem a Danielou v kontaktu.

„Více dětí má tu výhodu, že se zabaví samo, najdou si hry a udělají si program. S jedináčkem to musí být horší,“ říká pěstoun. Na straně jedné více rukou také pomáhá s domácími pracemi a úklidem. Na druhé straně se samozřejmě ztíží organizace rodiny, je třeba rozvoz na kroužky či tréninky. K tomu měli „Syslíci“ svého času mikrobus. Teď už jim stačí sedmimístné rodinné auto.

Sysalovi nemají děti v pěstounské péči na přechodnou dobu, jsou u nich do té doby, než se o sebe dokážou samy postarat. Kontakty s biologickými příbuznými jsou pro děti složité. V dospělosti k nim ovšem některé cestu nacházejí a budují s nimi postupně i docela hezké vztahy.