Chyběla jim soudnost, pochopení fyzikálních zákonů nebo jen trocha zkušenosti. Podobných řidičů jezdí po našich silnicích tisíce. Ale co s nimi…?

Podle odborníků by pomohl výcvik v centrech bezpečné jízdy, kterých v České republice funguje hned několik. Na příchozí čeká netradiční kurz zaměřený nejen na bezpečnou jízdu.

„Zbytečné!“, říkají si teď mnozí, mající pocit, že oni by si dokázali poradit i bez speciálních kurzů. Jaká je realita, se rozhodl vyzkoušet redaktor Deníku, který se vydal do Centra bezpečné jízdy v Ostravě-Přívoze. Jak dopadl?

Dělení

Před Centrem bezpečné jízdy v Ostravě-Přívoze čeká několik vozů. Po krátkém úvodním školení se dělíme do dvou skupin. Ocitám se mezi policisty a hasiči. Společně máme absolvovat část speciálního kurzu.

Naší první štací je aquaplaninková vana. Párkrát jí projedeme a přesouváme se k nejatraktivnějšímu místu – smykové desce, která je jediná svého druhu u nás.

Smyk

A co nás čeká? Laicky řečeno, smyková deska uvede škubnutím auto do smyku. Vozidlo pokračuje po zkrápěné ploše, kde navíc čekají nástrahy v podobně vodních sloupců tryskajících ze země. Představují překážky, kterým se vozidla mají vyhnout.

Je zde simulována situace, kdy vůz ve velké rychlosti dostane smyk například na listí nebo sněhu. „Těch vodních sloupců si zatím nevšímejte. Hlavně se snažte auto zvládnout. Žádné brzdy. Točte volantem, ale musíte pořádně. Jeďte do třiceti kilometrů v hodině,“ radí mi instruktor.

Sleduji vůz přede mnou – menší policejní dodávku, která po „kopnutí“ smykové desky chytá ukázkové hodiny. Pak se ještě chvíli motá po vodní ploše a nakonec pomalu odjíždí. „Rozdávat pokuty, to by ti šlo, ale zvládnout malý smyk….,“ říkám si škodolibě. V té chvíli dostávám pokyn k rozjezdu. „A jak říkám, soustřeďte se na volant a pořádně točte,“ radí mi ještě instruktor. Zatahuji okénko a rozjíždím se.

Ouha!

Jsem na desce. Cítím prudké škubnutí v zadní části auta. Vnímám jen, že se točím a kolem mě stříká voda. Děs a hrůza. Nevím, kolikrát jsem se otočil, ale určitě to bylo více než jednou. Pak se zastavím. Zmateně, jako bych jen sledoval nějaký film, zařazuji rychlost a krokem projíždím mezi tryskající vodou. Objíždím celý prostor a zastavuji za policejním vozem, který byl před okamžikem terčem mého posměchu.

Další v pořadí je terénní hasičské auto. Bravurně vybírá smyk a ještě se vyhýbá vodním překážkám. Uznale pokyvuji hlavou. Pak vyráží policista přede mnou. Opět se dostává do potíží. Tentokrát se na mé tváři neobjeví žádný úšklebek.

Znovu

Blíží se ke mně instruktor. „Vždyť vy jste vůbec nic neudělal. Úplně vás to zaskočilo. Musíte to zvládnout volantem. Točte,“ radí mi a posílá mě znovu vpřed. Scénář je ale stejný jako napoprvé – kopnutí, smyk, nekontrolované otáčení, panika.

Vracím se do řady čekajících vozidel. A jak jsem rozhozený, málem narážím do stojící policejní dodávky. A dost! Musím se dát dokupy. Začínám zhluboka dýchat, abych se uklidnil. Funguje to. Ovšem jen do chvíle, než se objeví instruktor s „jobovkou“.

Říká mi, že smykovou desku nastaví na trochu těžší vozidla, aby si něco užili i hasiči s většími vozy. Mlčky přikyvuji, jako že mi to nevadí. Začínám se potit…

Mistr světa

„Takže do třetice… Držte pevně volant a hlavně s ním pořádně točte. Ani podruhé jste tomu moc nedal,“ radí mi instruktor a posílá mě do smykové pasti. A opět kopanec. Točím volantem jako divý, až mě z toho bolí prsty.

A kupodivu, auto se mi daří vyrovnat, zvládám i další smyk do protisměru a v závěru se ještě vyhýbám vodnímu sloupci. Připadám si jako mistr světa. Dokázal jsem to!

Se samolibým úsměvem na tváři se vracím do řady čekajících aut. Teď jim ukážu, jak jezdí profík! Další dvě jízdy však končí katastroficky.

„Pýcha předchází pád,“ napadá mě známé rčení v okamžiku, kdy se vydáváme na další stanoviště – kruhovou kluznou plochu s vodními tryskami. Zdejší povrch svými vlastnostmi připomíná zledovatělou silnici.

Zabiják

Odstředivá síla je prevít. Stačí jen trochu „polechtat“ plynový pedál a letím z kruhu. Zkoušíme i jízdu na dvou površích. Jednou částí vozidla na speciálním materiálu, druhou na asfaltu. „Stává se to, když najedete na zmrzlý okraj vozovky,“ vysvětluje instruktor. Zjišťuji, že zvládnout takovou situaci není vůbec jednoduché.

Potom nás čeká test pohotovosti. Na kluzné ploše se před námi nečekaně objevují vodní sloupce. Někde zaberou celou šířku, což znamená pevnou překážku, před níž je nutné zastavit. Jindy vytrysknou pouze v jedné polovině a my musíme strhnout řízení a projet volným prostorem. Snadné? Ani omylem. Být místo vodních sloupců lidé, jsem mnohonásobným zabijákem…

Centrum bezpečné jízdy v Ostravě-Přívoze má i další stanoviště. Mně to ale stačí. Balím to. Mám sto chutí jít do autoškoly a vrátit řidičák.

Pocit a respekt

„Nic si z toho nedělejte. Podobné pocity má mnoho lidí,“ uklidňuje mě instruktor. Smyslem kurzu bezpečné jízdy prý není udělat z normálních motoristů piloty formule 1.

„Většina řidičů se trochu zlepší, ale žádné zázraky to nejsou. Tím hlavní je prožitek a pocit. Aby to člověk dostal do hlavy a v reálné situaci nebyl zcela paralyzován,“ dodává instruktor. Souhlasně pokyvuji hlavou a vybavuji si svou první jízdu po smykové desce.

„Některým řidičům až tady dochází, že i když mají supermoderní auta, i pro ně platí fyzikální zákony. Získávají respekt, a to je dobře,“ uzavírá instruktor.

Opouštím ostravské centrum bezpečné jízdy. Rozhodně nelituji času stráveného na polygonu. Mám spoustu zážitků. Navíc vím, že už nikdy nebudu sedat za volant jako suverén, který si myslí, že nad něj není…