Jako jediný mimopražský účastník tohoto procesu byl 27. června 1950 popraven také Jan Buchal z Ostravy. I u toho tato přestárlá žena tehdy byla.

Soudní figurka

Je velmi diskutovanou otázkou, zda osmdesátišestiletá Brožová–Polednová je pravým viníkem. Spíše byla jen namátkou vybranou vhodnou figurkou, protože podobným způsobem byly vybírány třeba dojičky za poslankyně či svářeči jako kandidáti na různé sjezdy. Zmíněná prokurátorka je dnes přestárlý člověk, mentálně už napůl dětinská a zcela neschopná pochopit, co se po ní chce.

Smyslem trestu je náprava, člověk se má vnitřně polepšit, dojít k poznání, že nezákonné jednání je špatné. Taková katarze u této paní není možná. Nebude odsouzena, a když, pro nemoc trest nenastoupí. V podstatě je nepotrestatelná. A navíc má smůlu, že je dlouhověká, protože zůstala jediným žijícím lidským symbolem tehdejších procesů.

Jenže Brožová–Polednová je vskutku jen bezvýznamnou postavou, protože o procesech bylo rozhodnuto jindy a jinde, kdo bude popraven, kdo odsouzen na doživotí a podobně, určovali jiní komunističtí šíbři a jejich sovětští poradci. Procesy byly naplánovány dopředu, jejich smyslem – podle sovětských zkušeností – bylo vyvolat všeobecný strach a absolutně ovládnout celou společnost. Rozbíjely se poslední pozůstatky demokracie, a tím pádem jakékoliv možnosti opozice či jiného názoru.

Proces v Ostravě

Ve vykonstruovaném procesu byl jako vedoucí protistátní skupiny v Ostravě označen strážmistr SNB Jan Buchal, který měl připravovat protistátní puč, a to z příkazu jakéhosi „Revolučního sokolského ústředí“.

Pravda je, že jako národní socialista byl proti režimu a nechtěl se smířit s komunistickou diktaturou. Jeho spolupracovníkem a zástupcem měl být Miroslav Sýkora, součástí skupiny se stali také Vilém Vaclík, technický úředník, a Josef Polomský, syn bývalého poslance lidové strany.

Měli být zapojeni do zcela smyšlené „Partyzánské skupiny dr. Beneše“ a pokusit se o ozbrojené povstání v Ostravě. Obsazena měla být budova rozhlasu a další významné úřady ve městě. Rozhlasový projev měla pronést Hana Benešová. S pomocí úředníka Emila Pěgřimka se prý chystalo obsazení hlavní pošty a přerušeno mělo být dálkové spojení Prahy s Moskvou. Zbraně měly být shozeny z letadel, případně získány ze skladů závodních milicí a stanic SNB.

Vzhledem k nelidským vyšetřovacím metodám, které si nezadaly s praktikami gestapa, se jednotliví protagonisté postupně přiznávali k čemukoliv. Takový fyzický nátlak se prostě nedal vydržet.

Akce provokatérů

Celý proces začal rozsáhlou akcí agentů-provokatérů už v roce 1949. V Buchalově spise bylo tolik nepřesností, dokazatelných nepravd a lží, že vlastně tento muž se svými údajnými komplici nemohl být odsouzen. Aby se tyto nedostatky neprojevily veřejně, byl Buchal odvezen do Prahy a tam popraven ještě předtím, než proces v Ostravě začal.

Ten se později konal v někdejší Čapkově sokolovně na dnešní Sokolské ulici, aby se do sálu vešli dělničtí delegáti. K trestu smrti byli pro velezradu a vyzvědačství odsouzeni Ladislav Cée, Miloš Morávek, Miroslav Sýkora a Josef Polomský. Odsouzení i jejich rodiny se obrátili k prezidentovi republiky Klementu Gottwaldovi se žádostí o milost. Ta byla odmítnuta.

Z deseti trestů smrti vynesených soudy v Praze a Brně bylo nejvíce vykonáno v Ostravě – čtyři.

Věšel dozorce

Poprava těchto čtyř odsouzených se konala na dvoře krajské věznice v Ostravě. Ortel byl vykonán oběšením, a to dost amatérsky jedním z dozorců ve vězení. Odsouzení při této exekuci dlouho trpěli. Na doživotí byli odsouzeni Emil Chorovský, Vilém Vaclík, František Brázdil a Emil Pěgřimek. Dalších šedesát dva obžalovaných bylo odsouzeno k různým trestům od jednoho až po dvacet pět let odnětí svobody.

Nikomu z nich nebyla doručena obžaloba ani rozsudek. Jedno bezpráví se řadilo k druhému. I podle tehdejších zákonů bylo celé trestní řízení nezákonné a zmatečné.

Msta na rodinách

Režim se pak velmi tvrdě mstil na rodinách odsouzených, byl jim zabaven majetek, zůstali zcela bez prostředků, odkázáni jen na pomoc příbuzných. Byli vystěhováni z bytů. Děti nesměly studovat, v některých případech ani se vyučit. Ačkoliv se možnou rehabilitací začaly úřady zabývat už v roce 1968, srpnová spojenecká invaze všechno přerušila. Nakonec se všichni potrestaní dočkali plné soudní rehabilitace až v roce 1990, a to rozhodnutími Vyššího vojenského soudu v Táboře a Krajského soudu v Ostravě, takže byly zrušeny všechny vynesené rozsudky Státního soudu z let 1950 a 1951.

Před osmnácti lety byli někteří z těch, kteří tyto nelidské procesy organizovali, vyslýchali obviněné, obžalovali je a nakonec odsoudili, ještě naživu. Mohli se ze svých činů zodpovídat nikoliv jen jako soukromé osoby, ale jako členové určitého systému, ten měl být postaven na pranýř.

V té době bylo ještě možné rozplést a odhalit celý zrůdný proces v Ostravě podrobněji a přesněji. Soud se stařenou Brožovou–Polednovou je pouze nepříjemným tyátrem, v němž se mísí stud, ošklivost a nakonec i soucit.

(Prameny: práce historiků Karla Jiříka a Petra Šimíčka, Dějiny Ostravy)