Největšího úspěchu dosáhl na paralympiádě v Turíně, kde obsadil třinácté místo v obřím slalomu. Rovněž sportovně rybaří, na mistrovství světa byl dvakrát čtvrtý v jednotlivcích. Od podzimu 2006 je místostarostou Třince. Ve své kanceláři místostarosty má poháry z různých mistrovství v lyžování i rybaření, obrovské akvárium a výhled na město. Říká o sobě, že možná žije naplněnější život než kdekdo zdravý. Pro někoho zřejmě překvapující. Radim Kozlovský je totiž už dvě desítky let na vozíku.

Zanedlouho je ve Vancouveru paralympiáda. Chystáte se?

Chystám, ale… Po paralympiádě v Turíně jsem se tady v Třinci stal známějším. A na podzim byly komunální volby. Oslovily mě dvě skupiny, souhlasil jsem s kandidaturou do zastupitelstva za nezávislé sdružení Osobnosti pro Třinec. Volby jsme vyhráli, dostal jsem nabídku být místostarostou, krátce jsem ji zvážil a vzal. Je to fajn, rozšiřuje mi to obzory, na druhou stranu už nemohu dát sportu tolik, co jsem dával. Přesto se snažím jezdit na evropské poháry v lyžování a závodit, chtěl bych ještě jet do Vancouveru, ale nemám tolik času na trénink, což se dá očekávat. Přesto se mi to celkem dařilo, poslední dva roky výkonnost udržuji. Na paralympiádu jsem byl nominován a tak se snažím co nejvíc trénovat. Plánuju dvě soustředění na ledovci, evropské poháry v Rakousku a Itálii a tréninky doma.

Se sportem jste začal po úraze?

Jako každé dítě jsem sportoval rekreačně, lyžoval jsem, plaval, bruslil, chodil po horách, ale nic jsem nedělal dlouhodobě a cíleně, aby ze mě byl sportovec. Až po úraze samotném se sport stal mojí celoživotní náplní, začal jsem sportovat intenzivněji, protože sport je pro handicapované součástí rehabilitace. Hrál jsem basketbal, dělal atletiku, plavání, tenis. Ale vždy mě to táhlo k integračním sportům, což jsou sporty, které můžeme dělat se zdravou populací.

Na paralympiádě v Turíně jste byl třináctý v obřím slalomu. Proč jste si vybral lyžování?

V roce 1995 jsem se zúčastnil kurzu, který pořádala olomoucká katedra aplikované tělesné výchovy. Kurz měl dva cíle, naučit studenty komunikovat s handicapovanými a obsluhovat je na kopci, a naučit handicapované pohybovat se na monoski. Za týden jsem se naučil sjet kopec, potvrdil jsem si, že mě to baví a chci to dělat, a postupně jsem, když byla příležitost, lyžoval. Nejdříve na půjčené monoski, pak jsem sehnal nějaké peníze od sponzorů, abych si mohl pořídit svou vlastní. Ta byla české konstrukce, sice se na ní dalo závodit, ale ne na vrcholné úrovni. Potřeboval jsem si pořídit závodní monoski, asi za sto tisíc korun, což se mi podařilo v roce 2002. S tou už se dají dělat lepší výsledky. Účastnil jsem se evropských pohárů, světových pohárů, vyvrcholením byla paralympiáda v Turíně.

Po revoluci se určitě změnily dispozice měst, hodně míst je bezbariérových. Myslíte, že se změnilo i myšlení lidí?

Určitě se změnilo, mohu to porovnat z vlastní zkušenosti. Před dvaceti lety nás někteří lidé vnímali jako nějaké exoty, mysleli si, že vozík znamená i nějaký mentální handicap. Což dnes, vzhledem k osvětě, v lidech není a už pohlížejí na člověka jako na víc sobě rovného a normálního. Dřív se stávalo, že lidé přecházeli na druhou stranu ulice, aby vás nemuseli oslovit. Nevěděli, jak vám pomoci. Dneska, vzhledem k tomu, že handicapovaní jsou víc vidět, mnoho lidí k nim má blíž, neostýchají se. Neříkám, že dříve nechtěli pomáhat, ale oni nevěděli jak, a raději se tomu vyhnuli.

Co vám pomohlo vzchopit se po úraze?

Asi mládí, bylo mi devatenáct, máte život před sebou a přece to nezabalíte…

I takoví jsou.

Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nenapadlo, to napadne každého, kdo má ochrnutou půlku těla, zdali stojí za to dál žít, nebo ne. Ale já jsem dospěl k závěru, že ano, a život mi to potvrdil. Není to jednoduché, je to složité, náročné, ale stojí to za to, jsem rád, že jsem to tehdy tak vyhodnotil a dneska žiju, myslím si, plnohodnotný život, který žije kdekdo zdravý. Možná i naplněnější.

Prý rád lovíte ryby.

Tak to je další má úchylka (smích). V dětství jsem nejen rekreačně sportoval, ale byl jsem i vášnivým rybářem a to mi zůstalo. Rád lovím v prostředí, kde je člověk sám a odpočine si. Co jsem na vozíku, začal jsem sportovně rybařit. Chytám intenzivní lov, místo se pořádně zakrmí, ryby se stáhnou a musí tam být akce. Nebaví mě přijít k vodě, nahodit pruty a tři hodiny čekat na jeden záběr.

Musím se přiznat, že jsem nevěděla, že se dá sportovně rybařit. Chytání ryb mi vždycky připadalo jako náhoda…

Ne, vůbec to není náhoda. Samozřejmě, i ta tam hraje roli, ale závodní chytání je o spoustě detailů, které musíte znát, správném namíchání krmení, které se skládá z desítek složek, správné volbě háčku, vlasce, prutu, splávku… Mě právě tento způsob lovu velmi fascinuje, protože není stejný, vždycky musíte lovit podle aktuálních podmínek, vložit do toho svůj um. Není to ani žádná flákačka, jak se říká, že čekáte, až ryba zabere, vyndáte jednu, vyhrál jste a jdete na pivo. Když už se bavím o tom pivu, to je jedna z mála sportovních disciplín, kdy si pivo v průběhu závodu můžete dát, pokud na to máte čas. A většinou ten čas není, protože se chytá za tři hodiny lovu zhruba kolem patnácti kilo ryb, asi ve dvacetigramových rybách, takže je to opravdu poker. Máte v rukou jedenáctimetrový prut, křehký, s kterým musíte zacházet jemně, nahačovat nástrahu, každou rybu vytáhnout, podebrat, plus naházíte do vody dalších dvacet litrů krmení, cíleně do jednoho místa. Je to opravdu vyčerpávající.

Jaký je váš největší úlovek?

K loňským čtyřicátým narozeninám jsem od manželky dostal vysněnou rybářskou dovolenou v Norsku na ostrově Hitra. Výprava se konala na sklonku dubna a byla velmi úspěšná. Tam se mi podařilo chytit životní úlovek, tresku obecnou, která měřila něco málo přes sto centimetrů a vážila třináct a půl kila. Málem mě stáhla do moře (smích).

Proč máte rád Třinec? Spoustě lidí nepřipadá zas tak skvělý.

Myslím, že lidé, kteří se tu narodili, určitě Třinec a okolí rádi mají, železárny vnímají jako chlebodárce, jako nutnost, protože jim přinášejí chleba. Ale je tu krásná příroda, hory… Blízko centra a železáren prostřední není hezké, ale stačí vyjít na okraj. Co se týče kvality života tady v podbeskydí, zlepšuje se. Myslím, že tu je pěkné žití. A jako rodákovi z Třince se mi tady líbí a nikam jinam bych se nestěhoval.

JANA FOBEROVÁ