Pobíhají kolem nás, pokřikují, jejich slovník není zrovna nejslušnější. Rodiče na zápražích finských domků to vše lhostejně sledují. Jsme jim ukradeni, stejně jako aktivity jejich ratolestí.

Právě malí Romové jsou podle místních bílých starousedlíků největší problém lokality, která kdysi bývávala ukázkovým místem kživotu. „Bylo to tu nádherné, jako vráji. Jako dítě jsem zde sám sadil stromy. A teď jde malý cikán po ulici se sekyrou vruce a začne je kácet. Když se ho zeptám proč, tak jen odsekne: ,Co se staráš?’,“ přibližuje situaci vzastrčené části ostravského obvodu Mariánské Hory sedmapadesátiletý Petr Sklenařík.

O tom, jakým způsobem zdejší romské rodiny žijí, svědčí i ukázková historka, kterou nám vzápětí povyprávěl: „Když je termín vyplácení sociálních dávek, tak to tady vypadá jako někde vLas Vegas. Jezdí tady jeden taxík za druhým, dělají se obří nákupy,“ povídá Sklenařík a dále pokračuje: „Týden nato přijde romský kluk za svou matkou a řekne: ,Mamo, dej mi oplatek.‘ ,Nemám, běž si ukrást,‘ odpoví mu ona. No a za chvíli už toho malého haranta přivážejí policajti odněkud zKauflandu,“ dokončuje pointu muž, který obývá jeden ze zdejších finských domků už od narození.

I proto, že vBedřišce vyrostl, jej mrzí, že Romové dostali dobré bydlení a teď ho devastují. „Nemají žádnou zodpovědnost, jen nároky. ,Dej, já to musím mít,’ to je jediné, co umějí říci. Já nejsem rasista a minimálně polovinu znich považuji za dobré lidi, ale pravidla by měli dodržovat všichni. Až pak budeme moci vedle sebe vpoklidu žít,“ tvrdí Petr Sklenařík.

Závěrem pak ještě dodává, že jemu je jedno, kdo právě sedí na radnici. Jen chce, aby byl vtéto kolonii obklopené zelení pořádek. „Jenže problém je vtom, že na každého není brán stejný metr. Kdybych něco udělal já, byl bych potrestán. Když něco udělají oni, tak se lehce vymluví na to, že jim není patnáct let. Nikdo už však nevidí, že děti kradou a za rohem na ně čeká máma, která jen shrábne peníze. Bedřišce by pomohlo, kdyby se tady udělala stálá policejní služebna.“

 

Mohou žít Romové s bílými pospolu?

OSTRAVA - Poničené domy, kolem nich nepořádek. Vněm mumraj hlasitě i vulgárně povykujících dětí, jejichž rodiče zatím posedávají nerušeně na ošuntělých židličkách pod okny svých příbytků. Nepracují, klábosí a popíjejí kafíčko. Nikdo nic neřeší…

Toto je „idylický“ obrázek, který může spatřit každý, kdo se vydá do míst převážně obývaných Romy. Nejen vMoravskoslezském kraji je těchto lokalit bezpočet. Žijí vnich sice i bílí, kolem krku si však se svými snědšími sousedy většinou nepadají.

Proč? Vydali jsme se do několika takových míst, abychom zjistili, zda je soužití Romů sbílými možné. Ptali jsme se na radnicích, co všechno dělají proto, aby vdaných lokalitách panoval pořádek. Zda a jak integraci podporují a pomáhají jí.

Naše zjištění? Ať se představitelé měst či obcí, stejně jako občanská sdružení, snaží sebevíce, udělat zmíst, kde žijí zmiňované dvě skupiny obyvatel vedle sebe, příjemné místo kživotu, je asi nemožné. Výjimkou je, zdá se, před pěti lety vybudovaná Vesnička soužití vOstravě. Ani zdejší život však není harmonický. I zde lidé narážejí na problémy, které je trápí, a kvůli nimž by se snad i raději odstěhovali jinam.

Kreálnosti pokojného soužití Romů s bílými se Deníku na základě svých zkušeností vyjádřil například Vladimír Horváth, vedoucí frýdecko-místecké pobočky Společenství Romů na Moravě. Ta se angažuje mimo jiné ve zdejší osadě na ulici Míru.

„Stále se hovoří o integraci, ale sami Romové to slovo nechápou. My i město se snažíme jim všemožně pomáhat, ale oni jen málokdy přistoupí na nějaká pravidla. Věnujeme se dětem, vymýšlíme pro ně nejrůznější aktivity, ale osada Míru stále patří mezi lokality, kde bohužel organizovaná mládež ničí ploty, krade ovoce a zeleninu z místních zahrádek a vneposlední řadě se chová agresivně,“ nastínil situaci v romsko-bíle lokalitě Horváth.

 

 

„O služebně městské police se vBedřišce zatím konkrétně neuvažovalo, protože tam na ni není prostor. Podle připravované studie na změny v této oblasti by se však kromě nových řadových domků či komunitního centra počítalo i smístem pro strážníky. Zatím tady je zvýšený dozor a pochůzkáři tuto lokalitu navštěvují ve dne vnoci. Aktuální je teď naše snaha vytipovat zmístních několik lidí, kteří by vytvořili pracovní četu, jež by se zde starala o úklid. Soužití tady ale podle mě bude problematické do té doby, dokud budou malí Romové pobíhat po ulic a nadávat bílým sousedům těmi nejsprostšími výrazy.“

Liana Janáčková, senátorka a starostka ostravského obvodu Mariánské Hory a Hulváky

 

 

Zažívá Vesnička soužití úpadek?

Klid. I zde si spolu děti hrají před domy, i zde jejich rodiče sedí na zápraží a popíjejí kafíčko, ale oproti jiným místům obývaných také Romy je zde nebývalý klid. Přijeli jsme do Vesničky soužití, která vznikla pro sociálně slabší oběti ničivých povodní zroku 1997 před pěti lety vOstravě-Muglinově.
Na první pohled máme před sebou obrázek jako vystřižený zčasopisu o harmonickém bydlení. Řadové domky vypadají udržovaně, na zahrádkách před nimi jsou upravené záhonky květin. Nikde odpadky, okapy či střešní krytina také nejsou rozkradeny. Zdání ale možná klame, dozvídáme za pár okamžiků od místních obyvatel.
„Na první pohled to tady vypadá harmonicky, ale není to tak. Se sousedy si rozumíme, i když dříve i tyto vztahy bývaly lepší. Hlavně se ale vedení vesničky o nic nestará. Děcka si nemají kde hrát, nekosí se tráva, kontejnery tady nepřivážejí. Platíme nájemné, a nedostáváme za to žádné služby,“ postěžovala si na současný život ve vesničce romská matka, která nechtěla zveřejnit své jméno.
Vanonymitě chtěla zůstat i další, tentokrát bílá matka, která také nepěla na Vesničku soužití zrovna chválu. „Žijeme tady ve smradu, protože žumpa není stavěná na tolik domků. Tráva se tady neseká, a tak děti mají klíšťata. Pro ty malé se toho slíbilo hodně, ale vjediném pískovišti je nachc… a nasr… Současné vedení knám přitom má chování řeznického psa,“ kritizovala ještě ostřejšími slovy situaci ve vesničce žena středního věku.
A co ještě říkají o životě ve Vesničce soužití její na první pohled spokojeni obyvatelé? „Kvalita bydlení tady klesá, ale ne kvůli nájemníkům. Je to projekt, který má spíše někomu vydělávat, než aby se zde dbalo na lidi. Kdysi nám ukazovali faktury, za co se tady utrácí, dnes už to nedělají. Je možné, aby žili vedle sebe Romové a bílí, ale musejí obě strany chtít. Tady to funguje možná proto, že sem nenastěhovali ty nejhorší případy,“ zaznívalo zjejich rozhořčených úst.
Podle Miroslava Hodečka, současného vedoucího Vesničky soužití, se však tato kritická slova nezakládají tak úplně na pravdě. „Nastalo dost personálních změn. Po čtyřech letech skončil správce i vedoucí sociálního programu a musí se začít znovu,“ přiznal Hodeček, ale dál vysvětlil: „Pro děti se tady toho dělá dost. Vždyť většinu financí nás stojí programy právě pro nejmenší. Normální populace nemá takový servis, jaký je zde. Dokonce těchto aktivit využívají i děti zokolí.“
Nespokojenost podle jeho mínění pramení od lidí, kteří mají problémy splněním svých závazků. „Někteří mají dluhy na nájemném, takže jsme jim udělali splátkový kalendář. Nejhorší je, že si na splácení berou další půjčky a vyrážejí tak klín klínem. Snažíme se to snimi řešit a včas to podchytit,“ uvedl dále Hodeček a dodal, že rasistické problémy či krádeže vesničku netrápí.
„Možná je to tím, že se zdejší obyvatelé podíleli na výstavbě, a berou to tak tady za své. Váží si toho, a tím pádem to ani neničí. Podle mého názoru se za pět let ukázalo, že model Vesničky soužití je funkční,“ přidal závěrem pohled na možnost soužití Romů a bílých Miroslav Hodeček.

 

Mohou žít Romové a bílí vedle sebe? Co si o problematice tohoto soužití myslíte? Pište na e-mail: martin.pleva@denik.cz