Potkáváme se ve vaší pracovně v areálu Basketpointu, kde můžeme z okna sledovat probíhající basketbalové tréninky. Je obvyklé, aby obě hřiště obsadily malé děti v předškolním věku, přestože je už odpoledne? Neměli by se v tomto novém sportovním prostoru připravovat spíše budoucí profíci než taková prťata?

Máme už více než 450 dětí v předškolním věku a zhruba stejný počet školáků. Prvotní motivace není, aby hráli všichni basketbal. Nemáme ambici vychovávat profesionální basketbalisty. Sport chceme využívat jako výchovný nastroj a zároveň ho zakotvit do života našich nejmenších svěřenců natrvalo. Máme program už pro čtyřleté děti, které tady nehrají basket. Jde nám o to, aby si hrály a dováděly a zároveň vnímaly první pravidla chování ve společném prostoru a ke sportu se vydali opatrně prvními krůčky. A ve kterém sportu později zakotví, to necháme na nich, my prostě podněcujeme vztah ke sportu jako takovému.

Máte pocit, že dnešní děti nesportují nebo sportují málo?

Prvotní problém vzniká v rodině. Rodiče děti buďto vůbec nevedou ke sportu, nebo naopak představují druhý extrém a chtějí z nich vychovat profíky, nejčastěji fotbalisty a hokejisty. U děvčat je častou volbou tenis. U nás ve městě jsou tělocvikáři, kteří se věnují převážně volejbalu, házené a taky florbalu. Sem jdou děti, které zbudou po zaplnění hokeje a fotbalu. My rekrutujeme i ty, kteří stojí tak nějak poslední v řadě a ani v ní vlastně stát nechtějí. Rodina ke sportu vztah nemá nebo řeší jiné, třeba existenční problémy. S tím hledáním, nabízením, vysvětlováním a motivováním ke sportu je opravdu dost práce. Ukazuje se, že tou nejdůležitější dispozicí je láska k tomu, co dítě dělá, a pokud ji trenér dokáže probudit, máme budoucího sportovce.

Vy tedy nechcete vychovat budoucí šampiony?

Přeji si, aby děti dostaly možnost seznámit se se sportem, a je mi téměř fuk, jestli budou hrát basketbal, nebo se jim budou trenéři kvalitně věnovat v jiném sportovním odvětví. Ale raději to tam nepište (smích). Chtěl bych, aby měly životní zkušenost, že byly součástí nějakého spolupracujícího kolektivu - týmu. Čas běží a ukazuje se, že to funguje. Vyrůstají nám tady osobnosti. Z některých jsou již dnes výborní rozhodčí, několik kluků trénuje menší kolegy, ale taky své vrstevníky, další pomáhají jako technický realizační personál. Důležité je, aby každý měl šanci prožít zápasy a týmovou soudržnost. Zažít pocit odpovědnosti, najít odvahu a vzít odpovědnost na sebe. Povzbudit ostatní, i když jemu osobně se zrovna nedaří. Pro trenéry těch nejmenších není směrodatný herní výsledek, ale schopnost probudit lásku ke sportu a pohybu. Jde nám o posun tělesných dovedností, které jsou devastovány stávajícím školským systémem. Ve škole opravdu tělesnou zdatnost nerozvíjejí. Rodiče si vyjednávají výjimky, děti mají často výmluvy, proč necvičit, učitelé jsou pod tlakem kvůli případným úrazům. Například mě učitelka na rodičovské schůzce vysvětlovala, že se v jejich třídě, ale nejen v ní, bojí cvičit kotoul vzad. Že to nehodlá riskovat. Tak v tomhle ohledu školský systém rozvíjení pohybu opravdu nepomáhá a sportovní kluby pak zachraňují, co se dá. Bohužel se ale zapomíná na ty méně šikovné děti. A zapomínají na to politici, kteří upřednostňují viditelný a snadno demonstrovatelný úspěch, a užívají si fotografování s šampiony s medailemi a vavříny.

Proč je pro vás tak důležité podporovat méně talentované děti?

Když můj nejstarší syn Mirai dělal tenis, tak jsem pořád poslouchal od jeho trenérů, jak je důležitý talent, že musí se dbát na kvalitu dětí vybraných pro sportování a hlavně pořád mluvili jen o vítězství. A stále se vedly debaty o fyzických dispozicích. Trenéři si vybírají děti často podle fyzična. A my tady máme i kluky, které nikde nechtěli, nebo přímo vyřazovali z jiných sportů. A dneska po letech hrají nejvyšší soutěže v Česku. Byly to těžké roky, když vezmu, že i my, trenéři, hlavně já, jsme se vlastně také učili. Slýchával jsem od "odborníků", že naše děti, tehdy to byl ročník 2006, nemají žádnou perspektivu. Strašný odsudek. Zároveň mi ale řada dalších hodně pomohla, takže si rozhodně nechci na kolegy, ani ty bývalé, stěžovat. Perspektivu kvalitního života bychom dětem hodně zúžili, kdybychom je opustili, vyřadili a sport by přestal být součástí jejich životního stylu. Dává mi smysl, věnovat se dětem, které jinde nechtějí, nebo které by bez nás svět sportu nepoznaly. Jejich hledání už máme slušně zvládnuté. Mám strašnou radost, když se z některých pak vyloupnou šikulové, kteří v prostředí sportu zakotví třeba jako pomocníci a vím, že se dějí i zázraky a zrodí se dokonce i reprezentant České republiky. Dneska máme už tři, včetně mého nejmladšího syna.

Zmínil jste, že vaši synové se věnovali nebo věnují sportu. Trochu to vypadá, že s takovým otcem ani neměli jinou šanci

To tedy neměli (smích). I maminka se dost bránila. Možná měli větší smůlu v tom, že jsem jim vždy upíral možnost sportovat profesionálně. Tento svět a jeho nástrahy mi připadají příliš nebezpečné a roli rodiče vnímám jako výchovnou a samozřejmě ochrannou. Sportem ale určitě netrpěli. Brzy pochopili, že osvojení nové dovednosti je sice někdy nezáživné, ale pak se to přehoupne do zábavy a výhody na hřišti. Těžší to se mnou měli, když šlo o školu a úplně nejtěžší, když jsem podmiňoval jejich oblíbené sportování účastí na hodinách klavíru. Nejstarší pak vystudoval úspěšně práva, prošel si touto profesí v roli koncipienta, ale později dal přednost profesionální kariéře v hudebním průmyslu, v muzice, kterou jsem ho tak trápil v době, kdy sport miloval a klavír nechtěl ani vidět. Prostřední syn studuje taky právo. Na Karlově Univerzitě, takže těch právníků už máme doma až až (smích). Nejmladší Benjamín je do sportu nejzamilovanější. Už v šestnácti hrál českou KNBL - profiligu dospělých, kde byl nejmladší a asi i nejmenší. U Benjamína se prokázalo, že fyzické dispozice nejsou ve sportu nejdůležitější. Dotáhl to do repre a podíval se i na velké turnaje. Dnes má nabídky na sportovní stipendia z několika amerických univerzit a za pár dnů maturuje. Klavír taky ovládá (smích). Má slušný výběr, co dál, nejel jen sportovní jednosměrkou. Muzikant jak brácha z něj ale určitě nebude. Jeho sportování hodně přibrzdila nekonečná série zranění a hodně taky covid, ale nevzdal to a těší se, že zase někdy bude moct hrát doma za Frýdek-Místek se svými parťáky. Sportování kluků byla velká jízda - v Japonsku, Americe, u nás doma. Ve světě, když ještě neuměli jazyk, to bylo útočiště, kde se mohli realizovat bez znalosti jazyka a nakonec právě v tělocvičně začali komunikovat japonsky, později v Americe anglicky. Mají dnes přátele po celém světě. Na celý život. Díky sportu.

Takže na prvním místě studium a škola a až potom sport?

Bez diskuzí. To říkám všem rodičům, aby dbali hlavně na vzdělání a měli ho jako proritní plán. Ale jde o vytvoření rovnováhy mezi sportem a školou. My říkáme rodičům, ať dětem nezakazují sport, pokud nepodávají kvalitní výkony ve škole. Říkáme, ať je nechají zapojené v trénincích. A dokud si to nespraví ve škole, my je nebudeme nominovat a nebudou nastupovat v zápasech. To je motivační přístup. To je ale ten lepší případ, kdy s námi škola a rodiče komunikují. V Českém sportovním prostředí je to všechno často dost zvrácené, všichni podporují vítěze, talent a pobyt na izolovaném sportovním ostrově a vše ostatní musí jít údajně stranou.

Proč sport dětí dotujete z vlastní kapsy?

Mám to štěstí, že si to mohu dovolit. Dnes už to nejsou tak zásadní částky jako v začátcích, tedy po dobu oněch rychle ubíhajících deseti let budování prostředí podle mých představ a zkušeností ze světa. Připadne mi absurdní, když vidím kolik naše firmy, zaměstnanci a já osobně odvádíme na daních, že nemám absolutně žádný vliv na redistribuci těchto prostředků a rozhodují o tom lidé, kteří z té společné hromádky vlastně žijí. A jako další výdaj zneužívají propagandistické a populistické nástroje jen proto, že fungují k zajištění jejich pozic. Nevím, proč se neuplatňuje alespoň pravidlo daňových asignací, kde by každý mohl ovlivnit a nasměrovat jakkoliv malý zlomeček podle svých představ. Pak se ale doslechnu, že moje péče o děti z mateřských školek je "trapná a zavrženíhodná". Z úst někoho, kdo byl ještě nedávno radním, přímo na

zasedání zastupitelstva. Vůdčí figura vedení města radní Hořínek zpochybňuje veřejně naši práci a za tuto svou zlomyslnost a naprosto nekompetentní povrchnost je ještě odměňován velmi štědře našimi penězi. Prý je naše hlavní motivace čerpání dotací od státu. A nikdo ze zastupitelů se tehdy neohradil. Ani kolegové radní v první řadě. Mlčeli. A přitom velmi dobře ví, co a jak děláme. Dokonce se staráme o jejich vlastní děti. Já na to odpovídám - ať už chápete nebo nechápete podstatu našeho snažení, tak to dělejte taky tak a nechť komise a výbory, které mají děti a sport na starost a do kterých jste mě zapomněli přizvat, vydávají instruktážní manuály, jak tyto peníze, pro které se stačí sehnout a zvednout je, získat.

Byl jste připraven postavit vaši sportovní halu bez finanční dotace?

Byl i nebyl. Když jsem si myslel, že to zvládnu, žil jsem v iluzi pseudonabídek stavebních firem, které vypadaly velmi přijatelně. Jak jsem se začal blížit realitě a výrazně vyšším číslům, to už byly miliony z našeho rodinného rozpočtu utopeny v projektové dokumentaci i nákupu pozemku se závazkem postavit nebo vrátit bez náhrady, a nechtělo se mi to vzdávat. Tehdy jsme se dohodli o první části podpory s vedením města. Nikdy jsem je nevolil, ale pomohli. ČSSD. Ta zásadní podpora pak přišla z ještě méně očekávaného směru, a to od hejtmana Vondráka, který tehdy hejtmanoval v dresu ANO. Přihodil na tehdejší hromádku peníze a hlavně mi poradil, že zásadní prostředky jsou v kasičce MŠMT. Šlo to hodně ztuha a byly to velké papírové bitvy, kdy mi asi nejvíce pomohla naivita prvožadatele bez zkušeností. Po podání druhé žádosti o investiční dotaci jsem vlastně už rezignoval na to, zda něco získáme, a rodině oznámil, že naše úspory vyletí komínem. Nebo spíše na sportovní areál pro děti z města. Moji kluci tehdy zareagovali moc fajn. Ten nestarší přímo řekl, ať si peníze klidně rozfrcám, když jsem si je vydělal. A manželka se tehdy taky jen usmívala a moc nevěřila, že to dotáhnu do konce (smích). Až v průběhu stavby tehdy zničehonic přistál na klubovém účtu obrovský balík, který nám hodně pomohl. Takže nás to jako rodinu stálo hodně, ale mohlo to být násobně víc.

Na město jste se s prosbou neobrátil?

Nerozumím. S prosbou? Na město podáváme už více než deset let žádosti o neinvestiční dotace v řádných termínech. A ano, taky prosíme a voláme o pomoc na dalších místech. Na začátku, pro rozvoj sportu, který měl už před více než deseti lety ve Frýdku-Místku šedesátiletou tradici, a jeho vedení rezignovalo na další pokračování, neexistovala podpora žádná. Byl to perný začátek, kdy jsem jen hledal sport pro svého syna, odkud by ho pro nedostatek talentu nevyřadili, jak se mu přihodilo ve fotbale. Tehdy jsem s jeho eliminací z předchozích klubů, kde to zkoušel, v podstatě souhlasil, také mě připadal zoufale neobratný. A říkal jsem si, že musí existovat nějaká ta "zvláštní škola" pro sportující děti bez talentu. To byl první impuls pro mé současné angažmá a snažení ohledně propagace co nejmasovějšího sportování dětí. Žádný takový klub, ani trenéra ochotného se těmto dětem věnovat dlouhodobě, jsem nenašel. Tak jsem stvořil vlastní a šel studovat, už po několikáté, tentokrát na licenci profitrenéra basketbalu. Nejstarší blázen ve studijní skupině. Stovky hodin času studií a cestování po univerzitách v Česku a do sportovního centra v Nymburku.

Dnes už slušné peníze od města máme, netušil jsem, že jich někdy bude potřeba tolik. To jsem si ale myslel, že strop naší členské základny skončí někde u čísla 200. Dnes se blížíme k neuvěřitelné hodnotě 1000 dětí. Proto ty slušné peníze, které by stačily třeba i pro 300 dětí, pro 1000 rozhodně nestačí.

A jestli se ptáte na pomoc při výstavbě haly, tak ano, obrátil jsem se na město. S velkou pomocí úředníků a díky vůli tehdejšího politického vedení se cesta, která byla velmi výhodná pro město a jeho občany, našla. Sportovní hala stojí a slouží městu za zlomek ceny, kterou by městskou kasu stála, kdyby radnice našla k tomuto kroku vůli.

Máte pocit, že město vynakládá dostatečné finanční prostředky na sport?

Je to teď velmi žhavé téma. Chystají se změny a uvidíme, co se bude dít. Nicméně dosud platilo, že město nemělo pravidla pro rozdělování prostředků a v podstatě je tomu tak na všech úrovních řízení země. Stát, kraj, města, obce. A problém není jen v deficitu kritérií, ale i v absolutních částkách, které jsou naprosto nedostatečné. Odpovědní lidé v parlamentu, jmenovitě šéf podvýboru pro sport Jakub Janda, a stejně tak stávající předseda našeho kvaziministerstva sportu NSA Ondřej Šebek, mi na otázku, kdy budou konečně prostředky pro naplnění paragrafů zákona o sportu, které hovoří o sportování dětí, mládeže a jejich trenérech jako o oblastech prioritizované podpory, naplněny, odpověděli, že "stát má jiné priority", ale že si práce trenérů "velice váží". Slova. Možná právě tyto postoje ovlivňují komunální politickou scénu, kde nota bene rozhodují o sportu lidé, kteří nemají osobní zkušenost ani odborné poradce z oblasti reálného spolkového sportu a pouze navazují na historicky vztahově nastavená "nepravidla" a s námi spolkovými funkcionáři, pro mě nepochopitelně, odmítají konstruktivní diskuzi.

Než se ve Frýdku-Místku rozpadla povolební koalice Naše město – ANO, vytvořilo uskupení osob s názvem "sportovní výbor" koncept nadstandardně "prioritizovaných sportů", které prioritizovaly sporty zástupců tohoto výboru. Ty pak doplnili o takzvané "tradiční sporty Frýdku-Místku". Absolutně nerespektovali aktuální stav základen těchto a ostatních sportovních spolků ve městě, kvalitu, kvalifikaci nebo dokonce rozsah a obsazení realizačních týmů těchto klubů. Nemluvě o tom, že nikdy nikdo z těchto "odborníků" neprojevil zájem o sportovní koncepci jednotlivých klubů ve městě. Naštěstí toto uskupení už zaniklo a snad pro nový koncept financování těch, kteří se jako my věnují dětem, proběhne, nebo už dokonce probíhá podrobnější analýza městských spolků. I když naše kluby, ani kolegy z jiných odvětví, se kterými pravidelně diskutujeme a setkáváme se, magistrát nekontaktoval s žádnými zásadními dotazy. Zajímal je pouze počet dětí, kterým se věnujeme a jejich věková kategorizace. Přesto věřím, že se blíží doba, kdy připravovaný systém rozdělování městských prostředků bude předložen a podroben veřejné diskuzi, která napomůže odstranit současný velmi diskriminační stav, kdy jedno sportovní odvětví čerpá více než destinásobné částky na jednoho dětského svěřence než jiný klub s kvalitní péčí. A kdyby k tomu přibylo i odstranění podpory profesionálních dospělých sportovců, jak tomu je například v sousedním Třinci ve fotbale, a stejně tak i v mistrovském hokeji, mohly by naše děti čerpat výrazné vyšší částky.

Proč je tak enormní nepoměr mezi potřebou financí v mladežnickém sportu a skutečně vynaloženými prostředky?

To je otázka, kterou si kladu pořád dokola. Když dám stranou potenciál ekonomický, podíl sportu na tvorbě HDP, podíl sportu na zaměstnanosti celé společnosti, přes dopady na zdravotní servis nesportujících neduživých občanů a třeba i socializační efekt, pořád tady je obrovsky potenciál získat politický kapitál a body u voličů, především rodičů sportujících dětí, ne pouze fanoušků odněkud z kotle nebo světových šampionátů, kde nutkavá potřeba se zablýsknout na společných obrázcích rozostřuje fokus asi úplně všech našich vůdců. Ale lidé už to vidí. Proto se na náměstí v Ostravě pískalo na politiky, proto se pískalo na Hadamczika v Praze na světovém šampionátu.

Asi bychom měli u voleb udělit spoustu žlutých a také červených karet. Nehraje se fair play. Nebo se blíží smysluplná změna?

Proč vám vadí podpora sportovních profesionálů?

Ale já bych je v určité stádiu rozvoje sportu podporoval taky. Ale je tady strašná nerovnováha mezi budováním základny, tedy podporou dětí, a placením profíků. A ona dnes "zaručená a samozřejmá" podpora, jak ji sportovci vnímají, přináší jako každé pohodlí a záchranné sítě neochotu se postarat o sebe trošku nezávisle. Nezávisle na té společné kasičce. Vezměte si například tu parádu na posledním mistrovství světa v hokeji. Žila tím celá republika, nikoho to nenechalo lhostejným, parádní atmosféra, slušní lidi, mimochodem, bylo to nesrovnatelné s tím, co se děje na fotbalových stadionech. Návštěvnické rekordy, lístky prodané za miliardy korun, další miliardy z prodeje merche. Ale! Od poloviny šampionátu se nedaly koupit oficiální dresy, jen fejky z Tramtárie, maskoti Bob a Bobek nedostupní… O kolik stovek milionů přišel hokej? Nebo to byly miliardy? Cena dresu čtyři tisíce, krát 300 tisíc fanoušků, to je více než miliarda. A fandilo nás určitě více. Proč by se vlastně na svazu snažili? Vždyť mu ještě dalších 200 milionů z našich daní přihraje pan Šebek a v televizi si s prezidentem svazu notují, že si přece hokej "musí jednou za čas vydělat". Mohl si vydělat více, ale historicky na komerční chování k zajištění existence nejsme v Česku nastavení. Nejen ve sportu. Ten hokej, který máme všichni rádi, ale který je zároveň finančně nejnáročnější sport, který konzumuje prostředky, za něž by mohly běhat násobky dětí po tělocvičnách a atletických drahách, potřebuje podporovat profíky, údajné vzory i na regionální úrovni? Prý motivace dětí. Nevkusný pokus o podfuk. Obecní pokladna platí hráče. Samozřejmě, nejen hokejisty a fotbalisty, i když stávající vedení našeho města operuje s výrazem "náboženství fotbalu a hokeje". A umně obchází regulativ EU o limitní podpoře v této oblasti formulkou o "mládeži do 26 let". Kdyby to byli alespoň studenti! Ale vadí to zase asi jen mě.

Uvidíme, kolik z prostředků z mistrovství světa v hokeji půjde za dětmi a jejich trenéry na podporu té "zahrádky", ze které budou vyrůstat reprezentanti naší budoucnosti. Peníze do regionu.

Takže jen pro jistotu zopakuji, nevadí mi, že si hokej vydělal balík. Naopak. Tak to má fungovat. Bez utrácení veřejných peněz a s racionálním přístupem šéfa svazu - hospodáře, který by měl plánovat, kdy obdělá, kdy a kolik zasadí, kdy ošetří a kdy sklidí. Ten stávající ale plánoval hodně špatně a připravil svaz a svůj sport o miliardy a ještě natáhl ruku pro naše společné peníze.