Nejstarší lahví v jeho sbírce je gruzinský koňak, nejmladší pak vodka Putinka, kterou dostal od vnuka z Prahy přibližně před třemi týdny. Může se ovšem pyšnit i originál řeckou patnáctiletou Metaxou, nebo stejně starou dvou a půl litrovou láhví Finské vodky. Ve sbírce převažují koňaky – španělské, francouzské, gruzinské. „Jako mladší jsem měl koňak rád, dnes už piji zásadně jen slivovici, a to navíc jen příležitostně,“ začal vyprávět Stanislav Bartek. „Snažím se ke každé láhvi si zjišťovat bližší informace, například o jejím původu a výrobě. Každá země má své tradice pro výrobu alkoholu. Vezměte si třeba whisky, ve Skotsku se vyrábí z obilovin, v Americe z kukuřice, pro irskou whisky jsou jednoznačně typické dřevěné sudy,“ líčil sběrtatel z Horních Tošanovic. „O alkoholu se dá mluvit hodiny a hodiny. Zajímavý je třeba i vliv času na barvu každého druhu. Zatímco whisky stářím bledne, koňak tmavne,“ pokračoval ve svém povídání Stanislav Bartek. Strach, že mu časem alkohol z lahví vyprchá, nemá. „Mám dvacet pět let starou slivovici a ještě nežloutne. A kdyby přece jen některá láhev byla špatně utěsněná, je mi to vlastně jedno. Já jejich obsah pít nikdy nebudu. Sbírám je pro radost, ne pro spotřebu,“ dodal na závěr. Sám sebe označuje za patriota Beskyd, což je patrné i z jeho častých příspěvků na straně Čtenáři sobě. Má rád přírodu, hory, turistiku a zahrádkaření. Svépomocně si pálí i slivovici. Prozradil nám recept babičky Kořínkové z Vojkovic, která byla známá Glesingerů, majitelů slavné likérky. To se slivky nechají na stromě až do příchodu prvních mrazů a setřesou se teprve až po dvou, třech mrazících. Omyté, zbavené stopek a pomačkané je naložíme do dřevěných sudů. Na sto litrů kvasu potřebujeme dva kilogramy cukru. Povrch nakonec zasypeme otrubami. Vše se nechá se v temné a chladné místnosti, kde musí být kolem deseti stupňů Celsia. Zkouška hotového kvasu se provádí škrknutím zápalky. Teprve, když oheň zápalky hned nezhasne, je kvas připraven k pálení.