Pětašedesátiletý šenovský rodák Zdeněk Šebesta skromně říká, že netuší, co se lidem při zmínce jeho jména vybaví. Některé by to však údajně mohlo navést směrem ke knihovně a šenovskému muzeu. Aby ne, když si tam bez něj, aniž by tam vůbec pracoval, bádání a publikování skoro ani nedokážou představit.

Historie vesnice i zámku

Ať už sám či se svými přáteli a kolegy z letopiseckého aktivu Jaroslavem Bednářem, Milanem Pastrňákem či Simonou Slavíkovou pořádá výstavy, vydává publikace – například o historii šenovského zámeckého parku, zaniklého zámku či poslední v Šenově narozené šlechtičně Henrietě Skrbenské – a šíří historii šenovské vesnice, dnes rozvíjejícího se města.

„Kdyby první porevoluční starosta neprosadil, že Šenov získá statut města, ostravsko-havířovská aglomerace by nás jistojistě spolkla,“ říká muž, podle něhož se Šenov mění k lepšímu a jenž se řídí heslem raženým Markem Auréliem: Není nic, co by se stalo, aniž by se něco změnilo.

Klid na přátelské tresty

Celý život se živil jako řidič z povolání, v pětašedesáti už si ale užívá důchodu. A z toho méně času, který v důchodu má, mu více zbývá na jeho koníčky. Třeba na vydávání pohádek pro své přátele, kterým je prý nosí za trest k narozeninám místo flašky.

Nadále píše prakticky neustále, přestože se svým blogem, který na internetu vydával dvacet let, už skončil kvůli umírajícím webovým odkazům. Je proto patrně i rád, že jej kolegyně přesvědčila, aby blog vydal knižně.

„Ale jen proto, že vydání zaplatila,“ směje se. „Podle mě je to na podložení skříně, ale stejně jako pohádky na narozeniny jej přátelům dávám za trest na Vánoce,“ říká muž, vystupující v něm jako Pferda, pod přezdívkou po svém papouškovi Ferdovi.

Velkou radost má zejména z některých svých badatelských počinů, protože poznávat historii a nacházet v ní různé souvislosti je podle něj naprosto úchvatné.

„Někdy takové perličky člověka chytnou a nepustí,“ říká muž, který tak dlouho zkoumal, proč farář nalezl na půdě evangelického kostela bustu T. G. Masaryka, až otázku kdo, kdy a proč ji tam umístil, vyřešil. Výsledek však nepřekvapí. „Tyto atributy první republiky, jako právě busta Masaryka, musely zmizet, neměly-li být rozbity jako například původní šenovský pomník osvobození,“ míní Šebesta, který příběh ukryté busty rozebral do posledního detailu a dostal se v bádání až do koncentračního tábora.