Šikana bývá mezi školní mládeži určitým druhem zábavy, kdy si například drzejší jedinci vyhlídnou slabšího a znepříjemňují mu život. „Já jsem na vlastní kůži šikanu nepocítil a celkově nejsem jejím zastáncem. Ale vím, že někteří kluci z vyššího stupně menší děti zlobí. Nemyslím si ale, že nějaké pokřikování nebo menší pošťuchnutí je šikanování,“ zamyslel se dvanáctiletý Petr z Frýdku-Místku.

„Šikana podle mého je, když někdo bere slabšímu peníze, nebo se nechává různým způsobem obsluhovat. Třeba nošením tašky, chozením do obchodu a podobně,“ doplnil Petr. Ten také prozradil, že kdyby se takto k němu někdo choval, určitě by to řekl rodičům. „S rodiči se bavíme téměř o všem, ale pochopitelně, že i já mám svá klukovská tajemství,“ řekl Petr.

Školáci si rovněž myslí, že o šikaně se často mluví a ti slabší se pak nebojí se špatnou zkušeností svěřit starším. „Vzpomínám si, že před dvěma roky dva starší kluci trošku rýpali do mého kamaráda. Ten to ale řekl svému bráchovi a ti dva pak dostali menší nakládačku,“ smál se Petrův kamarád Honza Dostálek. „Já se třeba občas s některými kluky poperu, ale když vidím, že je někdo mladší a menší, tak by mě to nenapadlo, ale na staršího bych si troufl. Ovšem nesměl by být o moc větší,“ doplnil Honza.

Oslovené dívky šikanu neuznávají vůbec. „Kluci se provokují, aby se pak mohli porvat. Ale někdy mi to připadá, že se spíše chtějí předvést před ostatními. Prostě někteří chtějí být středem pozornosti za každou cenu a neuvažují, že se tím před ostatnímu třeba shodí,“ řekla patnáctiletá Simona. Ta si myslí, že šikanování se spíše týká učilišť a středních škol.

„Na základce jsem se s šikanou moc nesetkala, ale od starší sestry vím, že na učilišti to může být jiné. Ale od taťky z vyprávění vím, že šikana bývala na vojně. Tam museli nováčci sloužit déle sloužícím vojákům. Ovšem tam se to pak obrátilo, a každý si vlastně zkusil být na straně šikanovaného, nebo někoho šikanovat,“ svěřila se Simona.

Jarmila Slivoňková, která je důchodkyní z Frýdku-Místku, má na šikanu také svůj názor. „Podle mého je těžko říct, co přesně šikana je. Když vidím, jak se děti někdy drze chovají, potřebovaly by usměrnit. Ovšem to usměrnění by mělo být v určitých mezích, starší by neměli mladším a slabším cíleně ubližovat,“ prozradila žena. „Když jsem byla dítě, měli jsme automatický respekt ze starších dětí. Ty nás mezi sebe braly, ale jako mladší jsme stáli vždy trošku bokem. A když nám třeba daly peníze, abychom jim zašli do obchodu něco koupit, nikdy bych to nebrala jako druh šikanování nebo ponižování,“ uzavřela Slivoňková.