Stejně jako mnoho dalších pamětníků přišla i ona na slavnostní třicáté výročí otevření nové školní budovy na Hukvaldech, které se konalo uplynulou listopadovou sobotu. Měla tak možnost zhlédnout vystoupení žáků, jejich vystavené ruční práce, kroniky obce a školy a v neposlední řadě se setkala s pamětníky a přáteli. Nad fotkami spolu zavzpomínali na dobu, kdy se nová škola začala budovat. Počátky nebyly nikterak jednoduché, zvlášť díky institucím a některým jedincům totalitní doby, kteří byli proti stavbě.

„Vše začalo poznámkou, kterou pronesl bývalý předseda komise pro výstavbu pan Buchtík na mou adresu. Prý jsem jako na baterky a že nestojím za nic, když nedělám nic pro to, aby se zde na Hukvaldech postavila škola. Tak jsem se do toho vrhla,“ řekla Zdeňka Lochmanová. Ti, co ji slibovali podporu, dali od ní ruce pryč a naopak se našlo spousta lidí, kteří byli pro věc stejně zapáleni.

„Se stavbou se zpočátku neustále otálelo, tehdejší Národní výbor stále jen čekal, až budeme na řadě. Byli jsme v plánu na druhém místě, ale ostatní školy nás stále v pořadí přeskakovaly,“ řekla Lochmanová.

Základní stavební kámen byl položen 21. října 1877.

„Já vím, jak mě tady rodiče proklínali, když museli nějaké hodiny odpracovat. Chodili na brigády a odpracovali jich tolik, že se to snad nedá ani spočítat. Začali rodiče žáků prvních tříd, druhých a tak to pokračovalo. Vše se muselo evidovat, aby se neobviňovali, že jeden byl a druhý ne,“ prozradila Lochmanová.

Kus práce odvedly i vinařské závody a další občané Hukvald. Celá výstavba školy nakonec trvala tři roky. Zdeňka Lochmanová v ní však neodučila ani hodinu. Nastoupila jako ředitelka školy v Brušperku. „Dnes vím, že to bylo chybné rozhodnutí. Ale hřeje mě u srdíčka, že hukvaldská škola funguje. Myslím, že je to nejen vzdělávací centrum, ale i kulturní. Vzpomínám, když ještě na Zámečku za mnou přišel Jan Václav Sládek a byl celý smutný z toho, že má spoustu obrazů pro které nemá svou stálou výstavní síň. Tenkrát byly tendence budovat na školách síně tradic, tak jsem si řekla, proč bychom takovou jednu neměli. Žil zde Janáček, Sládek a další. Tehdy malíř pookřál a byl moc rád. Věnoval mi tři obrazy,“ usmála se Lochmanová.

O tom, že jednou bude učit žáky, snila již jako dítě. „ Když jsem chodila do první třídy, tak jsem na konci roku přednášela básničku – Až vyrostu stanu se paní velkou, chci totiž býti paní učitelkou. Počkejte kluci vaše děti rákoskou budu vypláceti. Rákoska stála v koutě pro výstrahu. Já jsem ji osobně nikdy nepoužila, ale na mě byla požita,“ smála se Lochmanová.

Rodačka z Tábora, která se celý život věnovala výuce žáků, se nyní věnuje vnoučatům a zahrádce a vaření. Ráda však vyjíždí na kole do přírody a po okolí Hukvald.

„Kdyby byli všude lidé jako tady v tom čtyřspolku, kdy se stavěla škola, tak by se dílo vždycky podařilo. Jsme rádi, že to úsilí k něčemu vedlo, problémy vždycky byly a budou, když se něco dělá. Ale konec dobrý, všecko dobré,“ uzavřela Zdeňka Lochmanová.