„Jet tam nebyl můj vlastní nápad. Mému kamarádovi to navrhl jeho otec. Máme prázdniny a volno, proto jsme si řekli, že to zkusíme. Prázdninové plány nám to nenarušilo a aspoň jsme dělali něco užitečného,“ přiznává čerstvý bakalář z Masarykovy univerzity.

Do Nového Jičína se vydal s kamarádem minulý týden, kde pracovali od středy do pátku. Dobrovolníky v postižených oblastech sdružuje organizace Adra. „Adra nám zajistila stravu a ubytování, spali jsme v nějaké modlitebně. V naší lokalitě bylo padesát dobrovolníku, týden předtím to ale bylo dvě stě. Zajistili nám nářadí a pomůcky a rozváželi nás po malých dědinkách. Tam jsme chodili od domu k domu a ptali se, jestli nepotřebují s něčím pomoct. Většinou jsme shazovali omítku, protože všude byla nasáklá vodou, opravovali podlahy, v jednom obýváku se dokonce propadla celá podlaha, kterou jsme museli shodit. Hlavní těžké práce už byly hotové, než jsme přijeli,“ líčí pracovní náplň. Celkem takto pomohli šesti rodinám.

Místní obyvatelé jim osudné okamžiky přiblížili. „Lidé to vůbec nečekali. Vyprávěli, že večer přišla vlna, během deseti minut stoupla voda o tři metry, rychle zalezli do domu a nezbývalo jim než čekat. Plavala i auta. Vše trvalo pět hodin. Naštěstí jsme nebyli v těch nejvíce postižených oblastech, nesetkali jsme se s tragickými životními osudy. Lidé byli rádi za každou pomoc, a dokonce nás pohostili,“ vzpomíná dobrovolník. „Na všech domech je vidět linie, pokud byly zatopené. Některé domy byly i sto padesát metrů od řeky, a přesto v nich bylo až tři metry vody. Všude jsou hromady bahna. Auta, která na první pohled vypadala dobře, jsou nepoužitelná, plná bláta a zdevastovaná,“ popisuje prostředí vesniček a dodává, že dnes už to tam vypadá lépe. Nejtěžší práce jsou hotové, dobrovolníci jsou ale stále potřební.

Dvaadvacetiletý Třinečan však připouští, že někteří lidé se je snažili spíše využívat. „Chtěli po nás absolutně nesmyslnou práci, která nebyla nutná dělat ihned. Například jeden pán chtěl vynést staré harampádí ze stodoly, která nebyla ani zatopená. Takových případů byla ale naštěstí menšina.“ Jeho první zkušenost s dobrovolnictvím ho neodradila. „Kdyby to bylo někdy v budoucnu nutné, jel bych znovu, ale doufám, že brzo taková potřeba nebude. Musím přiznat, že první dva dny jsem nepociťoval žádné uspokojení. Říkal jsem si, proč tady tak makám zadarmo, když z toho nic nemám. Ale třetí den se dostavil ten dobrý pocit, a ten je k nezaplacení,“ hodnotí své dobrovolnictví Petr Bernát.

EVA MARTINKOVÁ