Jak se stalo, že jste do Frýdku-Místku dorazila až z Japonska?

V Česku jsem již potřetí, tentokrát po delší době. Poprvé jsem vaši zem navštívila jako patnáctiletá studentka v roce 2004, když jsme s Gunma Junior Orchestra koncertovali ve Smetanové síni Obecného domu v Praze, tehdy jsem tam působila jako klarinetistka. Do Frýdku-Místku mě pozval pan Vladimír Bláha, při jedné ze svých častých cest po Japonsku.

Do Frýdku-Místku na Sweetsen fest jste přijela s jiným nástrojem než s klarinetem. Můžete jej představit?

Jmenuje se niko a mimo Činu je to opravdu neznámy nastroj, dvoustrunný, možná lehce podobný houslím, hraje se na něj smyčcem, který je zaklesnutý mezi strunami. Má zvuk, který se blíží ženskému hlasu. Hrát se na něj dají všechny hudební žánry, počínaje tradiční čínskou i japonskou hudbou, samozřejmě klasika, ale i pop a moderní žánry. Často se používá jako součást filmové hudby animovaných filmů a seriálů.

Jak těžké bylo nazkoušet pásmo s novým hudebním tělesem v podobě symfonického orchestru Frýdek-Místek?

Měli jsme jen jednu zkoušku, hned v pondělí, když jsem přijela. Pan Bláha mě představil členům orchestru. Česky samozřejmě neumím a moje angličtina není nejlepší, ale všichni byli samý úsměv a hudebně jsme si rozuměli okamžitě. Měla jsem dojem, že se jim zvuk niko velmi líbí. Pak jsme měli ještě jednu generální zkoušku a poté už rovnou proběhl koncert.

Měla jste během zkoušek čas projít si město? Co na něj říkáte?

Frýdek-Místek ale i další města, která jsem dříve navštívila, jsou naprosto jiná než v Japonsku. U vás se mi libí roztomilá historická centra. Zdá se mi také, že lidé jsou tady přátelštější a nerozpakují se se mnou mluvit, i když jsem cizinka. Samozřejmě, že díky jazykové bariéře je ta komunikace omezená, ale důležité je, že se snažíme vzájemně si porozumět. Proto, když jsem na cestách a ocitnu se v prostředí, kde nikoho neznám a nemluvím zdejší jazyk, tak se vždy domluvím. Můžeme být naprosto odlišní, mít jiné oči, vlasy, barvu pleti, ale hudba nás spojuje. Je moc dobře, že my hudebníci můžeme přijet na akci, jako je Sweetsen Fest, kam všichni dorazí bez nároku na honorář, protože věří, že v dnešním světě bude lépe, když se budou snažit více si porozumět. A tomu může napomoci i hudba. Chtěla bych poděkovat všem, kteří stojí za festivalem a umožňují to. Jmenovitě symfonickému orchestru města Frýdek-Místek, panu Vladimiru Bláhovi, panu primátorovi a všem, kteří se mi tady věnovali.

Vy zároveň působíte jako pedagožka. Jak probíhá v Japonsku hudební vzdělávání dětí?

Už od první třídy každé dítě hraje na zobcovou flétnu nebo na foukací klávesovou harmoniku ve škole. Na některých školách hrají někdy všechny děti na klavír nebo na kytaru. Samozřejmě se každý den zpívá, učíme se o historii hudby, teorii i noty. Základní umělecké školy, jaké jsou u vás, tak ty u nás nemáme. Když se někdo chce zabývat hudbou vážněji, bere soukromé hodiny, ale je to pro rodinu finančně náročné.

Jsou v Japonsku podobné festivaly, jako je ten Frýdecko-Místecký?

U nás jsou takové akce jen pro mladé, a i ti jsou poněkud méně aktivní při poslechu hudební produkce. Ve Frýdku-Místku to je zajímavé i tím, že na koncertech jsou jak malé děti, tak spousta mladých až po seniory. Bylo znát, že se baví.

U vás je asi umírněnější publikum?

U vás jsou lidé více živí (smích). Nebo, jak bych to jen řekla? Zkrátka tančí a jsou šťastní. A taky u vás všichni pijí pivo, jako by to byla voda. To mě fascinovalo (smích).

Jsou v Japonsku známí čeští skladatelé jako Smetana, Dvořák nebo Janáček? Naše populární hudební scéna k vám předpokládám úplně nepronikla

Všichni znají Dvořáka a jeho Novosvětskou, Vltavu zná také každé dítě, ale Smetanu k ní už nepřiřadí úplně všichni. Janáčka známe spíše jen my profesionální hudebníci. V současné české muzice se neorientuji a až tady jsem se náhodou dostala do blízkosti českého muzikanta Miraie. Než jsem přijela do Čech, tak jsem ho neznala, ale strávila jsem teď dost času na jeho Instagramu (smích).

Trávíte čas ve Frýdku-Místku s rodiči Miraie a maminka zpěváka je nyní u tohoto rozhovoru. Zeptejme se tedy paní Navrátilové, jestli po ní její syn zdědil hudební nadání?

Já sama jsem hrála na zobcovou flétnu a později na klavír. Ale k hudbě jej přivedl tatínek. Jeden z prvních kusů nábytku v našem prvním věším bytě byl obrovský, strašně starý a těžký klavír. Do druhého patra ho s manželem stěhovalo asi deset přátel (smích). Ale pak už to byly jen potoky slz našich kluků, kterým se do toho dlouho moc nechtělo a tatínek používal donucovací metody. Jednu dobu k nám chodil pan učitel a manžel chtěl dokázat synům, že i on se to dokáže naučit. Trošku mu to dokonce šlo, ale pak jsme se na rok odstěhovali do Japonska a tam jsme bydleli a žili skromně, takže si kluci vystačili se zobcovou flétnou. Po návratu do Čech se nikomu ze synů nechtělo ke klavíru vracet, ale museli, protože jsme jim dovolili sportovat až tehdy, když měli splněné cvičení na klavír. Z toho samozřejmě neměli radost. Ale dneska máme v našem novém domě rovnou dva klavíry, protože hrají všichni kluci, nespočet kytar, ukulele a měli jsme i bicí. Mirai těch nástrojů ovládá několik, už se v tom ztrácíme. Sousedé to s naší hudební rodinou nemívali jednoduché (smích).

Myslíte, že by se Mirai dokázal prosadit v Japonsku, kdybyste se nevrátili do České republiky, ale zůstali v Ogaki?

Mirai by to měl v Japonsku s prosazováním o dost složitější. Jednak kvůli výuce a našim tehdejším finančním možnostem, ale také proto, že jsme bydleli v relativně malém městečku. V tomhle je v Japonsku výhodné bydlet přímo v Tokiu nebo ve velkých městech. Ale kdo ví, jak by to dopadlo. Někdy se umělci dokáží prosadit i bez ohledu na to, kde žijí.

Kdo je Sakura Akiyama

  • Narodila se v městě Takasaki v centrální japonské prefektuře Gunma- Ve třech letech se začala učit na klavír a v osmi letech se začala věnovat hře na housle a klarinet v místním juniorském orchestru
  • Na místní umělecké univerzitě se věnovala hře na klarinet a náhodně si vybrala niko jako vedlejší obor, což ji přivedlo na dráhu interpretky niko
  • Během svých studentských let se zapojila do hudebních výměn, výuky a vystoupení ve více než 10 zemích, převážně v Asii, prostřednictvím aktivit orchestru Jr. V roce 2019 vydala své debutové CD album "Emerge… Still life goes on…" a v roce 2020 založila školu erhu "Mugen".
  • V současné době působí jako instruktorka ve své vlastní škole a také na kurzech erhu Asociace japonsko-čínského přátelství
  • Žije s manželem a tříletou dcerou