V období Velikonoc lidé častěji než obvykle zavítají do zpovědnic kostelů, kde s nimi slaví kněží svátost smíření. Jedním z takovýchto mužů, který celé hodiny dovede naslouchat zpovídajícím se věřícím, je i farář a děkan Josef Maňák.

„Ano, máte pravdu, u zpovědnic jsou v tyto dny velké zástupy z blízka i okolí. Dělám tuto službu velmi rád, protože tím zprostředkovávám lidem boží milosrdenství a odpuštění. Nedokážete si představit, s jakou radostí člověk odchází, když ví, že mu Bůh odpustil jeho hříchy. Tuto radost však může prožít jenom člověk, který také uzná, že je duchovně nemocný a že mu Ježíš, jako boží lékař, může pomoci. Radost z odpuštění bych přál každému člověku,“ upřesnil Josef Maňák.

Jak sám prozradil, svátky jara má velmi rád. Znamenají pro něj především velikonoční obřady Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.

„Jsou to svátky nového života, a to nejen v přírodě. Nový život byl dán i Ježíši Kristu a my lidé můžeme mít na tomto jeho životě skrze víru účast. Tato radostná zvěst je vlastně podstatou celého křesťanství. Sv. Pavel ,Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marná je naše víra, marné je naše kázání, ale on z mrtvých vstal, já jsem se s ním setkal.´ To je radost, kterou prožívají křesťané o Velikonocích, kterou prožívám i já a kterou bych rád předal i druhým,“ řekl děkan.

Radost z Ježíšova zmrtvýchvstání prožívali v minulosti lidé i skrze různé zvyky, které ovšem vždy měly vztah k tomuto hlavnímu tajemství křesťanské víry. Josef Maňák pochází z oblasti, kde se velikonoční zvyky hodně dodržovaly.

„Například takové tatary plést umím, rozhodně bych se nesnížil k tomu si ho koupit. Ale u nás na Valašsku se více používá jalovec,“ uvedl s tím, že pomlázku spíš přenechává ministrantům, kteří po mši svaté rádi před kostelem vyšlehají farnice. „Já sám je raději pokropím vodou, než bych je mlátil jalovcem,“ usmál se farář.

Kromě pomlázky o velikonoční neděli se také v kostele žehná jídlo, jako jsou třeba velikonoční beránci. Zda si na jednom takovém beránkovi rád pochutná, odpověděl: „Záleží, jakého myslíte. Ten židovský beránek, kterého měl Ježíš i při poslední večeři, nebyl z těsta. Ale byl to skutečný beránek, který byl zabit a upečen. Několikrát jsem konal z různými skupinami ve farnosti takzvanou židovskou večeři se vším všudy, co k ní patří. To znamená pečený beránek, vajíčko, nekvašený chleba, salát z hořkých bylin, slaná voda, ovocná omáčka a červené víno. Byla to jakási rekonstrukce skutečné židovské večeře včetně modliteb a rituálů. Je to velký zážitek. Ten piškotový beránek, který nechybí na žádném velikonočním stole, je toho jen chabou připomínkou. Skutečným Beránkem, který byl obětován za celé lidstvo je však Ježíš Kristus, který prolil svou krev a zemřel na kříži.“

K Velikonocům se vážou ale i další zvyky

„Jako kluk jsem například rád chodil s dědečkem, který byl hasič, držet stráž u takzvaného božího hrobu. To se mi hodně líbilo,“ zavzpomínal děkan. Předeslal, že na vesnici tuto čestnou službu mohou konat hasiči, pokud pro to mají ještě smysl, neboť jejich heslem je: „Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci“.

„Tady ve městě bych proto asi nenašel patřičnou odezvu, a tak máme u božího hrobu dva vojáky dřevěné a skupiny věřících konají takzvanou modlitební stráž. To znamená, že se v určitou dobu v kostele modlí a rozjímají Boží slovo. To má podle mého mnohem větší smysl,“ popsal starý zvyk, který stále dodržují ve farním kostele svatého Jana a Pavla.

Svůj příspěvek k začínajícím svátkům připojil rovněž Bohuslav Kokotek, sborový pastor Slezské církve evangelické.

„Co pro mne znamenají Velikonoce? Odpovím slovy církevních otců, kteří tvrdili, že „…život zde na Zemi je jenom sen, smrtí se probudíme. A po probuzení vstaneme k novému životu na konci věků. To vše je pro mrtvé tak blízko jako třetí den vzkříšení Krista, který následoval po jeho smrti na kříži.“ V tom je tajemství i význam Velikonoc,“ uvedl pastor Bohuslav Kokotek.

„Já vím, že v moderní době se často popírá Ježíšovo vzkříšení a jeho vítězství nad smrtí. Je zajímavé, že v dějinách se tento jev opakuje často. Není divu, vždyť i v evangeliích zprávy o vzkříšení jsou příliš kusé, pocházejí od žen z lidu a apoštolů, kteří údajně podlehli davové sugesci. A přece, jak řekne zesnulý kardinál, mons. Tomáš Špidlík, v jedné Velikonoční homilii: „…zapomíná se často na to, že první svědkové vzkříšení byli vojáci, reprezentanti veřejné autority, kteří předali okamžitě zprávu kněžím. Obojí se však dohodli, že případ zamlčí, zrovna tak jako předtím byli zajedno, že Ježíše usmrtí. Obě složky římská říše a židovské náboženství se Krista tehdy zřekly a jeho vzkříšení zamlčely. Ale vítězstvím Krista začíná nová éra a jeho poselství se obrací jinam…“ Co je tedy úkolem mým a vůbec všech křesťanů, zda už v duchovenské službě, anebo věřících?“ ptá se Bohuslav Kokotek.

„J. W. Goethe v tragédii Faust vkládá zvláštní vyznání do úst ústřední postavy svého díla, Fausta, který se rozhodne skoncovat se životem a spáchat sebevraždu. Ve chvíli, kdy pozvedá ke rtům lahvičku se smrtícím nápojem, zaznějí zvony, které zvěstují velikonoční poselství o vítězství Krista nad smrtí. V této chvíli láhev s jedem vypadne Faustovi z ruky, rozbije se, a on zvolá: „Slyším, slyším, ale uvěřit nemohu..“ Kéž bychom dovedli svědčit o Kristově vítězství nad hříchem, mocí zlého a smrtí, za zvuku velikonočních zvonů. A lidé, ať toto radostné poselství slyší, a blahoslavení budou ti, kteří opravdově uvěří,“ sdělil Bohuslav Kokotek.