Práce promítače se za ta léta výrazně změnila. S moderní technikou, kterou disponuje nový kinosál, se Ivan Bačák už spřátelil, nostalgické vzpomínky na staré časy ale z hlavy nevytěsnil. „Ve starém kině to bylo o tom mechanicky točit klikou. Někdy si říkám, že radši půl hodiny točit klikou a mít jistotu, že to jede, než sedět dvě hodiny a když mám začít, tak to nejede," usmívá se vitální sedmdesátník.

Sedí u počítače, kterým ovládá skoro všechno, žádné manuální nastavování nehrozí. Vedle sebe má projektorovou skříň, pod ní je kinoserver, kde se ukládají veškeré filmy, které se v kině chystají promítat. „Každý film přijde v přepravní bedně. Ve skutečnosti to je externí harddisk, většinou jsou uloženy v molitanu. Je to choulostivější na otřesy. Výsledný snímek je ale nesrovnatelný proti tomu starému," míní Ivan Bačák.

Technika, výsledná kvalita zvuku i obrazu, to vše se proměnilo, radost z promítání ale u něj zůstává stejná. „Technika je technika, láká mě to i baví. Snad se mi zdraví nepostaví do cesty," doufá. Na každé promítání se těší. „Projdu se, v televizi toho programu na výběr moc není. Potkám lidi, známé," vysvětluje muž z Frýdlantu nad Ostravicí.

Když v jeho domovském městě před šesti lety zavřeli a pak i zbourali kino, odešel promítat do nedaleké Bašky. Strávil tam tři roky. „Když kino zavřeli, zůstali jsme na dlažbě," říká.

Teď dostal nový impuls. Za desítky let promítal stovky, možná i tisíce filmů. Paradoxně se ale na ty, které ho zaujaly, musel dívat doma. „Velký zážitek z toho nemám, na plátno sice vidím, ale slyším sem tam některé slovo, některé mi v hukotu uniká. Až doma při posezení a klidu vlastně slyším, co povídají," popisuje Ivan Bačák. Jak ale dodává, radost z promítání mu to nekazí.