„S epidemií HIV v Africe stoupá i počet sirotků, kteří zůstanou po zesnulých rodičích. Starost o ně pak většinou padne na nejbližší příbuzné prarodiče, strýce, tety. Ti ovšem sami nemají jídla ani peněz nazbyt a tak se všichni stále hlouběji propadají do začarovaného kruhu chudoby," popisuje Tomáš Gongol.

Jak vy sám jste se vlastně k funkci předsedy občanského sdružení Bez mámy dostal? Co bylo podnětem?

Všechno to začalo v roce 2009, kdy jsme se rozhodli já, má žena a náš kamarád pro společnou dobrodružnou dovolenou v Africe. Přišlo nám ale hloupé prožít cestu jen takto, když víme, že směřujeme do zemí, kde lidé dennodenně svádějí boj o holý život. Začali jsme hledat organizace, které v Africe působí, a postupně jsme se propracovali k občanskému sdružení Bez mámy. Po návratu z první cesty jsme se sami stali členy, sdružení Bez mámy převzali a přesunuli jsme sídlo do Nošovic a já jsem se stal jeho předsedou.

Co bylo důvodem rozhodnutí pomáhat dětem ze zahraničí než sirotkům v České republice?

Je to hlavně přesvědčení, že naši sirotci jsou zabezpečeni, a to minimálně materiálně. Mají postel, vhodné hygienické podmínky, mohou studovat, nechybí jim hračky, počítače, mobily, sportovní vybavení. To všechno děti v Africe nemají. Mnozí doslova živoří, a to nemusejí být ani sirotky. Je naprosto běžné, že žijí na ulici, že třináctileté dítě se stará o dva další sourozence, že si hledají sami obživu a úkryt v rozpadlých domech velkoměsta.

Jak konkrétně pomáháte, jaké máte projekty, co všechno se vám již podařilo vybudovat?

Aktuálním projektem sdružení Bez mámy je výstavba velkého sirotčího centra pro chlapce a dívky ve vesnici Mahango. Nyní jsme ve fázi, kdy se podařilo dokončit první budovu ubytovnu pro chlapce-, a pustili jsme se do výstavby servisní budovy, kterou jsme již postavili, nyní pracujeme na zajištění vody do budov. Momentálně pokračujeme ve stavbě ubytovny pro dívky. V Mahangu se nám již podařilo vybudovat misijní stanici a malý prozatímní sirotčinec. Misijní stanice slouží jako zázemí pro místní komunitu katolických sester, které se v Mahangu starají o osm sirotků z malého sirotčince. Také zde slouží jako učitelky a to buď v přilehlé školce, kterou jsme vybudovali ve spolupráci s americkou ambasádou, nebo v nedaleké škole. Kromě výstavby sirotčince je naším dlouhodobým projektem zprostředkovávat sponzoring sirotků, který funguje obdobně jako Adopce na dálku u české Charity.

Odrazila se finanční krize v naší republice na výši darů, které se snažíte pro své projekty získat? Jakým způsobem finance získáváte?

Finance pro naše projekty získáváme z darů fyzických i právnických osob a od letošního roku jsme spustili prodej afrického umění, jehož výtěžek půjde na provoz a projekty sdružení. Finanční krize se projevuje spíše na vůli podnikatelů poskytnout sponzorský dar.

Jak moc je pro vás pobyt v Tanzanii nebezpečný? Jaká tam podle vašich zkušeností panuje situace?

Pobyt v Tanzanii nám nebezpečný nepřipadá. Před první cestou do této země jsme sice prožívali malé napětí, ale to byly spíše obavy z neznáma. Politická i náboženská situace je zde poměrně vyrovnaná a klidná. Čilý cestovní ruch za přírodním bohatstvím Tanzanie výrazně podporuje snahy tamních obyvatel o přívlastek „bezpečná země". Co však zde skutečně nebezpečné může být, je riziko nákazy tropickými chorobami, žloutenkou či vzteklinou, virem HIV. Před cestou je nepostradatelné absolvovat určitá očkování, zakoupit si antimalarika a repelenty. V samotné zemi je pak potřeba minimalizovat riziko nákazy vhodným chováním. Například nekonzumovat neznámé plodiny nebo špatně tepelně upravenou stravu, vyhýbat se toulavým zvířatům, používat repelenty a moskytiéru, nechodit ven po setmění.

Co všechno musíte absolvovat, jak dlouho se připravujete a jak dlouho trvá cesta?

Dopředu je potřeba zejména naplánovat náplň práce, rozdělit si úkoly, které nás tam čekají. Samotná organizace cesty vzhledem k pravidelné opakovanosti není už tak náročná. Délka pobytu dobrovolníka v Tanzanii by neměla být kratší než čtyři týdny, my tam jezdíváme na pět týdnů a zdá se nám to málo. Tanzanie je asi desetkrát větší než Česká republika, jen přeprava z letiště na misijní stanici trvá celý den.

Co musí splňovat dobrovolník? Hlásí se jich dost?

Dobrovolník, který chce s námi jet, musí mít opravdu upřímnou touhu pomáhat. Ta se nejlépe ukáže tím, co je ochoten pro naše projekty a pro podporu afrických dětí udělat zde. Může uspořádat koncert, výstavu, sehnat nějaké sponzorské dary nebo oslovit nové sponzory. Pokud není učitelem nebo lékařem či zdravotníkem, tak by měl mít také on sám představu, jak může být nápomocný. Hledáme jen opravdu odhodlané lidi. Dobrovolníků se hlásí dost, ale jen někteří to myslí opravdu vážně, jsou odhodláni a schopni vykonat užitečné věci.

MARKÉTA KMECOVÁ