Bylo mu sotva dvacet let, když se ocitl ve válkou rozvráceném Polsku. „Kdo mohl a měl tu odvahu, odešel po okupaci do Polska,“ vzpomínal později a dodal:. „Proslýchalo se, že se tam bude formovat naše zahraniční armáda.“ Jenže než k tomu mohlo dojít, do Polska vpadla z jedné strany německá armáda, a z druhé pak sovětská armáda.

Část československých dobrovolníků se ještě v srpnu dostala po moři do Francie, zbytek se pokoušel spasit ústupem na východ. Odtud se pak později část z nich, mezi nimi i Josef Křístek, dostala na Střední východ, kde se už z vůle naší exilové vlády v Londýně formovala československá vojenská jednotka: Čs. pěší prapor 11 – Východní.

Josef Křístek byl včleněn do jeho stavu na jaře 1941 a na podzim toho roku se s ním zapojil i do bojů u Tobrúku. Boje u obklíčeného přístavu, navíc v pro středoevropana nesnesitelných klimatických podmínkách, trvaly půl roku. „Denně jsme byli na hlídkách těsně u německé linie. Bylo to vyčerpávající,“ vzpomínal Josef Křístek.

„Neměli jsme vodu, nemohli jsme se umýt, obtěžovalo nás moře písečných blech a zmáhalo vedro. Denně nás ostřelovali Němci děly a minomety. V noci jsme se opatrně plížili k nepřátelské linii na výzvědy. To bylo ale velice riskantní, protože Němci měli na vyvýšeném místě reflektor a jakmile zaznamenali nějaký podezřelý pohyb, reflektor se rozsvítil a začala palba ze všech stran. Nebylo, kam se schovat, protože tento úsek byla písečná rovina bez jakéhokoliv porostu. Obrana Tobrúku byla urputná. Němci nás nazývali tobrúcké krysy,“ prozradil veterán.

V květnu 1943 byli Němci v Africe poraženi a Čechoslováci se přesunuli do Anglie. Dalším působištěm Josefa Křístka se stala tanková brigáda. Prodělal nový výcvik a na podzim roku 1944 byl převelen do Francie. Bylo to už po otevření druhé fronty a Čechoslováci byli nasazeni do bojů u přístavu Dunkerque.

„Okolo Dunkerque byl velmi těžký terén, poněvadž Němci tam vytvořili hustou síť zavodňovacích kanálů a sami je regulovali podle přílivu a odlivu, takže stále zůstávaly v okruhu obklíčení velké vodní plochy. Místa, jež zůstávala suchá, byla zaminovaná a navíc pod palbou. Brigáda měla stálý nedostatek lidí, a tak jsme byli posláni jako pěšáci do první linie až k samotnému Dunkerque. Naše družstvo mělo přidělen bunkr asi 100 metrů od kostela. V bunkru jsme se střídali, jinak jsme byli ubytováni v nedalekém opuštěném domě. Při jednom nočním bombardování, zrovna, když jsem tam nebyl, dostal náš bunkr přímý zásah,“ vzpomínal Josef Křístek i na pověstnou kapičku štěstí, bez níž se domů vrátil málokdo.

V Dunkerque zastihl Josefa Křítka i konec války. „Dostal jsem rozkaz, abych byl přítomen na jednom úseku při předávání zbraní. Bylo pro mne zadostiučiněním vidět, jak Němci odevzdávají nám Čechoslovákům po šesti letech zbraně k nohám, ale zároveň jsem se smutkem myslel na ty kamarády, kteří se toho dne nedočkali,“ dodal Křístek.

Protože patřil „na špatnou stranu“ – bojoval na Západě – doma se vděku nedočkal. Se skromností sobě vlastní říkal, že na tom byl ještě dobře, protože aspoň nebyl uvězněn. Ale jaká to je útěcha. V roce 1991 byl Josef Křístek rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka.

TOMÁŠ ADAMEC