„Vstávám vždycky v pět hodin ráno, protože bydlím v Chlebovicích. Pak jdu do kotelny přitopit, aby měly děti teploučko. A uvařím si kafe, to mě vždycky hned nastartuje. Po kávě se proberu, pak už je to v pohodě,“ líčila osmatřicetile­tá žena.

Po šesté hodině vyšla na autobus, v bistru na rohu obrovského paneláku byla o půl sedmé, třicet minut před jeho otevřením. „Jako úplně první dělám kuřata, které máme připravené. Napíchané je hodím do grilu, musí se grilovat opravdu hodinu a půl, ty větší i déle,“ poznamenala Vladimíra Grolmusová.

Průběžně utírá stoly, před otevřením bistra však toho musí stihnout mnohem víc. „Připravím si pokladnu, pak jdu na vitrínu se saláty a s výrobky, které si sami děláme. Vitrínu nachystám, aby to lidi zaujalo, aby viděli, že máme čerstvé věci. To je důležité. Máme obrovskou konkurenci, bister v okolí je víc,“ vypráví během ranních příprav, kdy kontroluje, které výrobky jsou vyprodané.

„Dnes zrovna přidělávám palačinky, zeleninový salát a bagety. To se většinou dělá do půl deváté,“ pokračovala. První zákaznice ve čtvrtek dorazila čtvrt hodiny po sedmé, v připraveném kastrůlku si odnesla guláš. „To je paní, která chodí každý den po noční. Bydlí tady v baráku. Kupuje různě, bagety, palačinky, na co má zrovna chuť. Ale včera jsem vařila guláš a asi se povedl. Dost se prodává,“ prozradila Vladimíra Grolmusová a dodala: „Po sedmé hodině chodí i zedníci, na kafíčko a na snídani. Většinou si dávají palačinky, někdy polévky, které si taky sami vaříme. Většinou máme dvě, někdy i tři. Nějakou polívku musím udělat, je tam už jen čočková.“ Za chvíli skutečně dorazí dva muži v montérkách. U polikliniky se dokončuje několikapatrová budova a stavbaři to do bistra mají sotva minutu chůze.

„Největší fofry jsou po půl jedenácté,“ upozorňuje Grolmusová a chystá se na nápor zákazníků, kteří přicházejí na oběd. I ráno grilovaná kuřata jdou na odbyt. „Základem je čerstvé zboží. Lidé nejsou hloupí a my se snažíme,“ pravila s tím, že v pátek nesmí zapomenout na deset kuřat, které si objednaly „holky z Invy“, což je nedaleká prodejna.

„Někteří zákazníci jsou perfektní, ale najdou i takoví, kteří jsou ubrblaní,“ naznačila Grolmusová. Později jdou děti ze školy. „Děcka se courají na párky v rohlíku. Kupují i hambáče, hranolky,“ říká osmatřicetiletá žena. V práci si kafe nedává, říká totiž, že k němu musí mít klid.

Grolmusová zná stovky místních lidí, když má čas, prohodí pár slov se stálými zákazníky. Nedá na ně dopustit. „Povídáme si o jídle, pak si řekneme, jak je v práci, povykládáme si o dětech. Teď je aktuální téma chřipka. A když je problém s nějakými opilci, tak štamgasti pomohou. Při odpolední směně nás hlídají do večera. Opravdu. Když se zavře poliklinika a Inva, tak tu skoro nikdo nebývá,“ vypráví Grolmusová.

Čtvrteční směna jí končí v 15 hodin, do práce přichází její kolegyně Radka Lukášová. „Ranní šichty vyloženě nemám ráda, protože nerada vstávám. To je asi u každého člověka normální. Přitom kdysi jsem dělala v drůbežárně u vlakového nádraží, vstávala jsem o půl čtvrté ráno, ale tehdy mi to nevadilo. Nijak mi to nepřišlo,“ poznamenala Grolmusová, jež v místeckém bistru pracuje čtyři roky. „Máme tady dva šéfy, vycházíme s nimi dobře. Jsou opravdu lidští,“ pravila matka dvou dětí.