Deník sleduje ukrajinsko-ruský konflikt také z pohledu Moravskoslezského kraje - ZDE.

„Zajímavé a srandovní, jako v nějakém vězeňském filmu,“ hodnotila Tatiana prostředí někdejších kasáren a tábora pro nelegální migranty nacházející se kousek jihovýchodně od Frýdku-Místku. Správa uprchlických zařízení ho nyní změnila v místo, kde se Ukrajinci registrují k pobytu, vyřídí si zdravotní pojištění, v teple si odpočinou, najedí se, nechají ošetřit lékařem.

„Dělala jsem jadernou inženýrku, když jsem se rozhodla utéci, šéf mě nechtěl pustit. Prý, kdo bude pracovat? Dostala jsem padáka!“ prohlásila Tatiana pocházející z města Varash. Před válkou utekla nejen se třemi dětmi Darinou, Stefanim a Lvem ve věku jedenácti, osmi a šesti let, ale též bílou chundelatou fenkou jménem Marilyn Monroe. Vlakem přicestovala z Čopu do Ostravy.

„Ve velkém stanu zapsání a kontrola, jestli nemáme nebezpečné věci, dále čekání v menším stanu na dokončení registrace a poté jsme odešli na ubikace,“ líčila Tatiana příjem ve Vyšních Lhotách. Cítila se tu „neskutečně bezpečně“. S rodinou se nakonec vydala na tři tisíce kilometrů dlouhou cestu za přáteli do Madridu. Zda se ze Španělska na Ukrajinu zase vrátí, nedokázala říci.

close Lidé prchající z Ukrajiny před ruskou invazí míři do Registračního humanitárního střediska, 2. března 2022 ve Vyšních Lhotách. info Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň zoom_in Lidé prchající z Ukrajiny před ruskou invazí míři do Registračního humanitárního střediska, 2. března 2022 ve Vyšních Lhotách.

Renata pracující před vpádem Rusů do vlasti jako akademička na lékařské univerzitě v Oděse se svěřila, že zažívá poněkud bizarní situace. Před pětatřiceti lety totiž byla dcerou důstojníka okupační (sovětské) armády na našem území v posádce v Milovicích, teď je na útěku před okupanty hovořícími stejným jazykem, používajícími stejné zbraně a vlastně i stejné „kulturní“ způsoby.

Do Německa

„Německo,“ komentovala Renata, kam má namířeno. Doprovázela ji dcera Sagda se zvláštním batohem na zádech, odkud se bedlivě rozhlížel rodinný miláček a údajně ochránce, bílý králík Pukhnastyi (Načechraný). Společně nasedly do pátého středečního autobusu, který z pod Prašivé vyrazil na hlavní železniční stanici do Ostravy. Manžela a otce Oleksandra nechaly doma, bojovat.

Někteří z uprchlíků ve Vyšních Lhotách uměli česky – pozůstatek dřívějšího pobytu – další se dorozuměli polsky. Jiní oceňovali fakt, že se s nimi nemluvilo jazykem okupantů (pro Čechy z roku 1968 a pro Ukrajince z roku 2022). Julia, která utekla z Kyjeva se syny Mikolaiem a Oleksandrem, se naopak sama plynulou angličtinou přišla zeptat, proč jsou okolo ploty a žiletkové dráty.

„Prodávala jsem v luxusní vinotéce ta nejlepší vína velmi bohatým lidem a nedávno jsem si pořídila nový, krásný apartmán,“ stýskala si Julia. Původně věřila, že se ruský vpád omezí na okrajové části země, když však začaly houkat sirény, šla slyšet střelba i výbuchy, nečekala a zmizela za hranice. A ani ona s dětmi neprojevila přání zůstat v Česku, jejích cílem se stal německý Berlín.

Ve středu před polednem se humanitární areál ve Vyšních Lhotách vylidnil, jen hrstka uprchlíků čekala na sedmý autobus. Jehož řidič ale všechny zklamal, měl za sebou celonoční šichtu a tachograf už ho nepustil (bez rizika pokuty) dál. Jednomu ukrajinskému chlapci řvoucímu prakticky v kuse od rána to vysvětlit nešlo. A nepomohla ani čepice darovaná od šoféra hasičského autobusu.

„Většina z Ukrajinců pokračuje dále, o ty kteří by neměli kam jít, se postaráme a odvezeme je do našich ubytovacích kapacit,“ upřesnil Jan Piroch ze Správy uprchlických zařízení.

Humanitární středisko na Frýdeckomístecku vzniklo jako první svého druhu v ČR, dalších čtrnáct bude následovat. „Přijdou asi i větší vlny uprchlíků, kteří už nebudou mít kromě bezpečí žádný cíl,“ doplnil Piroch.