Rok 1950 byl posledním rokem volného a svobodného toku řeky Lučiny, kterou v období sucha bylo možno „přejít suchou nohou“, ale v době jarního tání a letních dešťových přívalů se stala dravou a rozběsněnou říčkou, zalévající nemilosrdně celé údolí. To vše se mělo změnit výstavbou údolní nádrže, která by nejen zkrotila řeku Lučinu, ale i zajišťovala dostatek vody pro průmysl nedaleké Ostravy.

První přípravné práce byly zahájeny koncem roku 1950. Už v polovině roku se začalo s výkupem nemovitostí zatopených přehradou. Nabízené ceny však byly nízké a vedly k všeobecné nespokojenosti. Samotná výstavba přehrady byla zahájena v březnu 1951. Její součástí bylo i sídliště pro pracovníky stavby a pro některé občany, jejichž domy byly zatopeny. Celé sídliště bylo dokončeno v roce 1954 a čítalo 45 dvojdomků. Součástí sídliště byly věžový vodojem, čistírna odpadních vod, dům služeb a škola.

Zkušební provoz přehrady byl zahájen 8. listopadu 1956 a vlastní napouštění přehrady začalo ještě v době její výstavby na jaře roku 1957. Během nezvykle dlouhého zkušebního provozu byly prověřeny všechny objekty, technologická zařízení, funkce i parametry vodního díla, a tak mohla odborná komise uvést 29. června 1957 přehradu do trvalého provozu.

RYBÁŘI NASADILI DO NÁDRŽE DESETITISÍCE RYB

Výstavbou vodního díla došlo ke katastrálním změnám. V původních katastrech obcí Soběšovice, Dolní a Horní Domaslavice po dostavbě Žermanické přehrady vznikla na jejím levém břehu obec Lučina. V zátopovém pásmu vznikající přehrady bylo zlikvidováno historické centrum Soběšovic s desítkami domů včetně kostela, školy, tří vodních mlýnů a zemědělských statků. Místní lidé odmítali zúčastnit se výkupových jednání, jestliže nebude schválena výstavba nového kostela. Podle návrhu se měl stát nový kostel dominantou nad přehradou v rozmezí katastrálního území Žermanic a Soběšovic a měl sloužit i obyvatelům sídliště Lučina. Obyvatelé Soběšovic ale svou aktivitou a jednotou prosadili současné umístění kostela i hřbitova. Původní kostel občané postupně bourali a materiál převáželi na výstavbu nového. Prozatímně byla v roce 1956 zřízena kaplička, do níž bylo převezeno zčásti i vybavení bouraného kostela – oltář, lavice, obrazy a další. V říjnu 1961 byl vysvěcen nový kostel v Soběšovicích.

Zahájením rekreačního provozu na přehradě byl velký vodácký den v červenci 1958, jehož se zúčastnili diváci z blízkého i dalekého okolí. Na programu byly závody motorových člunů a plachetnic, branná cvičení svazarmu, letecká akrobacie a seskoky parašutistů do přehrady. V říjnu stejného roku dosáhla výše vodní hladiny Žermanické přehrady poprvé svého maxima a napouštění tak bylo ukončeno. O pár dní později začala přehrada dodávat užitkovou vodu do Nové huti.
Počátkem 60. let 20. století se měnil vnější vzhled přehrady. Porost, osázený před několika lety, se začínal zelenat. Přehrada stále více dostávala vzhled takový, jaký známe dnes.

V roce 1959 bylo do přehrady dle kroniky obce Dolní Domaslavice nasazeno 14 120 kusů dvouletých kaprů, 10 600 ročních candátů, 700 000 jiker candátů, 100 00 jiker úhořů, 486 kusů dvou až tříletých pstruhů, 526 tří až pětiletých pstruhů a 10 460 kusů bílé ryby. Pro vylepšení zásob vody v přehradě byl vybudován z řeky Morávky 10 kilometrů dlouhý přivaděč, na kterém je kvůli zmírnění stometrového spádu 20 jezových stupňů. Přivaděčem je při povodních možno přivést do Žermanické přehrady až 100 metrů krychlových vody za vteřinu. Přivaděč byl předán do provozu v roce 1960.

Účelem vodního díla Žermanice je podle Povodí Odry zásobení ostravské huti a Biocelu Paskov provozní vodou, dále pak vylepšování průtoků v toku pod přehradou a výroba elektrické energie ve dvou vodních turbínách. Nádrž a její okolí je vyhledávaným rekreačním místem.