Vše je dražší aneb Jeden den v životě pana Deníkovského

Jeho vstávání se neobejde bez první kávy. Jde tedy do kuchyně a postaví konvici svodou na sporák. Zapalovačem pod ní zažehne dražší plyn. Než voda zavaří, rozhodne se zhlédnout ranní zpravodajství. Jak jinak než ve zdražené televizi.

Poté, co pořád vklidu vypije kávu a vykouří kní jednu neustále zdražovanou cigaretu, se vrhne na převlékání zpyžama do vycházkového oděvu. Svetr, kalhoty, zimní bundu a nakonec iboty naštěstí zakoupil vpovánočních slevách, takže se panu Deníkovskému vtu ránu na tváři objeví úsměv. „Člověk musí umět šetřit,“ říkási.

close zoom_in Při cestě na autobus si ale uvědomí, že mu vypršela platnost síťové jízdenky. „No nic, teď si koupím normální lístek a pro nový měsíčník se stavím po práci,“ zauvažuje rychle a míří ktrafice. Jízdenka je samozřejmě dražší, stejně jako bude při odpoledním nákupu ona síťovka. Autobus je nabitý kprasknutí. „Za ty peníze bych snad mohl jezdit do práce komfortněji,“ myslí si vduchu náš hrdina, avšak nestěžuje si. Nemá to vpovaze. Poté, co vystoupí vcentru města, kde sídlí firma, vníž je zaměstnán, stavuje se ještě do oblíbené pekárny. Že se zvýšily ceny pečiva, jež si kupuje denně ke svačině, už ani nezaregistruje.

Těsně před sedmou dorazí do práce. Pozdraví se skolegy a bez otálení se vrhá na svůj dnešní příděl. „Škoda, že mi adekvátně krůstu cen nestoupl iplat,“ posteskne si přitom vduchu tento mladý muž a vzápětí, jelikož je optimista, se chlácholí. „Když se budu snažit, třeba si toho šéf všimne a nějakou tu korunu mi přidá,“ usmyslí si a pracovní tempo zvýší na druhý rychlostní stupeň.

Dopoledne uběhne a žaludek pana Deníkovského oznamuje, že by to chtělo nějaký oběd. Vyráží tedy do ulic na polední menu. Když ve své oblíbené restauraci zjistí, že zvýšili ceny, pomyslí si, jestli už toho není přece jen moc. Nicméně se nají, protože další část dne, samozřejmě nelevnou, má ještě předsebou.

Zbytek pracovního dne mu už uběhne rychle. Dokonce si před tím, než opustí kancelář, popovídá skolegy, jak se říká, oživotě. Všichni horlí na to stejné. Peněženky zažívají nápor. Po práci se staví pro onu síťovou jízdenku a zároveň vymýšlí, jak by se dnes mohl ještě odreagovat.

Šel by do divadla, které zůstalo na stejných cenách vstupného. Ale je bohužel vyprodáno. Kino? Nic zajímavého nehrají. „No nic, protáhnu se na bazénu,“ rozhodne se. Staví se domů pro plavky a jde na nedalekou plovárnu. Bez okolků zaplatí zvýšené vstupné, protože se už ničemu nediví. Hodinka na bazéně byla fajn, ale všatně při oblékání narazí na nečekaný problém. Plavky si doma vyzvedl, čepici na mokrou hlavu však nikoliv. Avenku mrzne, až praští. „Hlavně neonemocnět,“ přeje si pan Deníkovský, ale je mu to houby platné.

Noc prožije vhorečkách a druhý den ráno spěchá klékaři. Vysype zpeněženky poplatek za ošetření, vlékárně uhradí recepty idoplatky za léky. Jen aby se uzdravil co nejdříve. Nemocenskou bude mít náš smutný hrdina jen tři dny, což vpraxi znamená, že bude stonat doma zdarma.

„Ale co, lepší než nakazit kolegy vpráci. Aaspoň si trochu odpočinu. Jen teď asi budu chudý jak kostelní myš,“ zazoufá si člověk, jenž ještě nedávno doslova sršel dobrou náladou.