Plukovník ve výslužbě Václav Petras byl členem Československé obce legionářské jednoty Frýdek-Místek, řadu let aktivně pracoval ve výboru této jednoty a rovněž byl členem Českého svazu bojovníků za svobodu.

V posledních letech žil se svou manželkou Evou v Domově pro válečné veterány „Vlčí mák“ v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

Rodák z Volyně

Václav Petras se narodil se 3. července 1927 v městečku Kvasilov, obci volyňských Čechů, nedaleko Rovna, které bylo v té době součástí Polska. Opustit rodnou vlast tehdy donutila jeho rodinu, stejně jako mnoho jiných Čechů, obtížná ekonomická situace.

Českou školu začal navštěvovat v obci Zdolbumov. Pocit sounáležitosti s bývalou vlastí se u volyňských Čechů vystupňoval na konci 30 let, v době ohrožení Československa fašistickým Německem.

Po vypuknutí 2. světové války se začaly na Volyni stále častěji objevovat běženci ze zemí obsazených německou armádou, hlavně z Polska a bývalého Československa, kteří informovali své krajany o tom, co se děje doma. To formovalo postoje celé rodiny Václava Petrase.

Tragédie při německém náletu

Tím rozhodujícím okamžikem bylo, když při kopání obranných zákopů pro postupující Sovětskou armádu zahynul jeho otec při německém náletu. Pak následovaly Černovice, kde byl přidělen ke spojařům, kde prodělal základní výcvik u radiostanic, telefonních přístrojů, zvládl morseovou abecedu, ale nejtěžší, jak mi řekl, bylo „tahání bubnu na zádech“.

O několik let později, v roce 1944, kdy Sovětská armáda osvobozovala území Volyně, se sedmnáctiletý Václav Petras rozhodl se svou sestrou Helenou vstoupit dobrovolně do Československé vojenské jednotky, která se formovala v Rovně.

Osvobozování Československa

V červenci 1944 skončilo období příprav a jednotka byla přesunuta do Polska do prostoru Krosna. Účastnil se osvobozování své vlasti, Československa.

„Úkoly se měnily podle dané situace, od tažení nekonečných kilometrů telefonních drátů v době útočení a postupu po udržování spojení pomoci Morseova klíče v době relativního klidu. Nezřídka bylo nutné hlídat i bojovou techniku k smrti unavených kamarádů, kteří po celý den urputně útočili a nyní si potřebovali oddechnout. Tak to šlo každý den v zimě, v mrazu, dešti až konečně přišel ten vytoužený den – konec války. Nadšení osvobozeného obyvatelstva a nesmírná radost z toho, že to člověk přežil, to jsou ty nejkrásnější vzpomínky na konec války roku 1945,“ vzpomínal na bojové nasazení u Dukly.

Pivovarnické řemeslo

Po válce nejprve Václav Petras přemýšlel nad tím, že by zůstal v armádě, rozhodl se však pro řemeslo, kterému se začal učit ještě před válkou a to pivovarnictví. Vystudoval pivovarnickou průmyslovku a později Vysokou školu chemicko – technologickou v Praze. Pivovarnictví zůstal věrný po celý život. Pracoval v různých pivovarech, například v Kadani, v Opavě, v Ostravě i v Nošovicích. Stal se nakonec krajským ředitelem všech pivovarů na Severní Moravě.

V roce 1989 odešel do důchodu. Za svou práci v oboru byl v roce 2013 uveden do Síně slávy Českého pivovarnictví a sladařství. Byl nositelem celé řady vyznamenání, např. Řádu velké vlastenecké války, Za hrdinství, Za Chrabrost před nepřítelem a další. V září letošního roku převzal v Praze „Pamětní medaili I. stupně za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic“.

Čest jeho památce!

Plk. v.v Petr Majer,
předseda ČsOL jednoty Frýdek-Místek