Emancipovaná mladá žena pracuje s počítačem, řídí automobil, ovládá jazyky a studuje ve svém volném čase psychologii. Do karmelitánského řádu vstoupila proto, že smysl života vidí v obětování se. Své přesvědčení však nikomu nevnucuje. „Jsem spokojená a mé povolání mě naplňuje,“ říká. Čiší z ní přitom optimismus a dobrá nálada.
Do České republiky přijela před čtrnácti lety z polské Čenstochové, kde se připravovala na své budoucí povolání. Jako dítě vyrůstala na severu Polska v Olsztynu. „Nikdy by mě nenapadlo, že jednou vstoupím do kláštera. Rodiče chtěli, abych se vdala a měla děti,“ vzpomíná.
Zprvu se mému rozhodnutí smáli
Po ukončení základní školy se rozhodla studovat jazykové gymnázium. „V té době jsem chodila s chlapcem. Jako věřící jsem prosila Boha, ať mi ukáže, k čemu jsem na světě, aby mi pomohl zvolit správnou cestu,“ uvedla Barbara. „Když přišlo rozhodnutí, nejdříve jsem se sama zalekla. Uvědomovala jsem si, že to není na měsíce či roky, ale na celý život. Můj chlapec mi dokonce pomáhal vyřizovat pobyt v klášteře. Stejně jako ostatní, kdo mě znali, tvrdil, že tam nevydržím,“ vzpomíná.
„Doma jsem to oznámila až týden před odjezdem. Měla jsem zrovna po maturitě, takže když jsem řekla, že odjíždím, nejdříve si všichni mysleli, že někam na prázdniny. Potom se zase domnívali, že si dělám legraci,“ popsala reakci rodičů Barbara. Maminka z toho byla velmi smutná. Tatínek s bratrem při mém odjezdu zmizeli z domu, nechtěli se loučit,“ zavzpomínala na chvíle odchodu z domova.
V noviciátu a v postulátu, tedy při osmiletém přípravném pobytu, který budoucí sestry absolvují, se za ní otec ani jednou nepřijel podívat. „Maminka se stále ptala, zda jsem spokojená. Vysvětlila jsem jí, že kdybych tam nechtěla být, neudrží mě tam ani den.“
S přítelem si psali i nadále. „Pak mi v jednom dopise sdělil, že také vstupuje do kláštera,“ prozradila sestra a doplnila: „Je u františkánů.“
Necítíme potřebu se přikrášlovat
Ráno sestry vstávají v šest hodin, o půl sedmé následuje modlitba, ranní mše, snídaně a rozcházejí se do svých zaměstnání. „Malovat se sice nemáme vyloženě zakázáno, ale není to zvykem a necítíme potřebu se přikrášlovat,“ doplnila. Odpadá také problém, co na sebe. „V zimě nosíme hnědý hábit a v létě bílý. Doprovází jej vždy černý závoj. Podle oblečení se dá rozpoznat také příslušnost k řádu, například sestry františkánky nosí černý hábit a bílý závoj,“ vysvětlila. Oděv je předepsaný a nesmí se měnit. „Pokud bychom viděly, že nám nevyhovuje, je možné jej změnit na generální kapitule, celosvětovém sjezdu sester. Tam je možné projevit například přání mít kratší sukně. Pokud souhlasí dvě třetiny přítomných sester, sukně se zkrátí,“ poznamenala s úsměvem Barbara.
Jejich profese jsou různé: pracují jako sociální pracovnice, v Domově pro matky v tísni, jako sestry v nemocnici, učí katechismus. Práce s dětmi vůbec je hlavní náplní činnosti karmelitánského řádu.
„Jednou se mi stalo, že jsem šla někam se známou. Měla jsem na sobě bílý hábit a procházely jsme kolem skupinky dětí. Najednou slyším, jak na mě jedna holčička volá: ,Vy, v tom bílém?!‘ Říkám jí: ,Co bys ráda?‘ ,Vy jste jeptiška?‘ ,Ano.‘ ,Opravdová?‘ ,Ano.‘ ,Vy bydlíte v kostele?!‘ Vysvětlila jsem jí, že to ne,“ popisuje zážitky.
Ze sestry Barbary vyzařuje optimismus a dobrá nálada. Není divu, že se najdou muži, kteří jsou jí okouzleni a chtěli by ji mít doma. „Říkám, že přišli pozdě, že už toho svého mám. Kdybychom se potkali před pěti lety… Ale to si dělám legraci, protože v řádu jsem od svých osmnácti let,“ směje se.
Při vstupu do řádu složila, stejně jako ostatní sestry, slib čistoty, chudoby a poslušnosti. „To ale neznamená, že nemohu říci svůj názor. Tímto způsobem byla poslušnost chápána možná ještě před koncilem v roce 1964, teď tomu ale tak není. Také v církvi dochází k postupnému vývoji. Je určitě přístupnější, než byla, a také srozumitelnější,“ uzavírá.